Ruml, Jan

Jan Ruml ( česky Jan Ruml ; narozen 5. března 1953 , Praha ) je český politik a státník, člen vlády, ministr vnitra České republiky (1992-1997).

Životopis

Než se stal ministrem vnitra ČR, vystřídal Jan Ruml 10 různých zaměstnání, pásl dobytek, byl topič, sanitář, pracoval jako novinář na volné noze, publikoval v samizdatu , v roce 1991 působil jako náměstek ministra vnitra, Federální ministr vnitra Československa.

Reformátor ministerstva vnitra v ČR na počátku 90. let. Pod jeho vedením byla po sametové revoluci v roce 1989 provedena demilitarizace ministerstva vnitra, byly zlikvidovány vnitřní jednotky , jednotky rychlé reakce , pohraničníci a politická policie .

Jan Ruml oznámil svou rezignaci na funkci ministra vnitra 21. října 1997. Poté vstoupil do boje s Václavem Klausem o post předsedy Občanské demokratické strany ČR. Zvítězil však Klaus, který na stranické konferenci 14. prosince 1997 získal 72 % hlasů.

V letech 2000 až 2004 byl Ruml místopředsedou Senátu ČR.

Osobní život a veřejné aktivity do roku 1989

Ženatý, má dva syny. Jeho otcem byl šéfredaktor Lidových novin Jiří Ruml . Po ukončení školy (1972) několikrát neúspěšně nastoupil na vysokou školu. Z politických důvodů nebyl přijat a pracoval jako dělník. Nakonec vystudoval Právnickou fakultu ZČU v Plzni (1999-2004), kde získal magisterský titul.

V únoru 1977 se přihlásil k Chartě 77 a v roce 1979 se stal členem Výboru na ochranu pronásledovaných. Byl členem Československo-polské strany Solidarita a byl členem prozatímního koordinačního výboru Hnutí za občanskou svobodu. Později byl spoluzakladatelem samizdatové Narodnaja gazeta a od listopadu 1989 pracoval v nezávislém tiskovém středisku. Počátkem roku 1990 se stal mluvčím Charty 77. Jedním ze zakladatelů týdeníku Respekt.

Politická kariéra po roce 1989

V dubnu 1990 byl jmenován náměstkem ministra vnitra ČSFR a následně se stal vládním zmocněncem pro uprchlíky. Ve funkci náměstka pro vnitřní záležitosti před volbami v roce 1990 tvrdě zasáhl předsedu lidovců Josifa Bartoničku, když v televizi komentoval jeho pozitivní lustrace. Původně člen občanského fóra, v roce 1991 přešel do nově vzniklé ODS.

Ve volbách v roce 1992 byl zvolen ODS, respektive za koalici ODS-KDS do české části Sněmovny lidu (volební obvod Praha). Ve Federálním shromáždění v prosinci 1992 zaniklo Československo.

V letech 1992 až 1997 byl ministrem vnitra České republiky za první vlády Václava Klause a za druhé vlády Václava Klause. Ve volbách v roce 1996 byl zvolen také do sněmovny Parlamentu ČR za ODS, v předčasných volbách v roce 1998 získal poslanecký mandát.

V roce 1997 se jako součást ODS začal vymezovat proti politice předsedy Václava Klause. V květnu 1997 podpořil návrh středočeské ODS na svolání mimořádného sjezdu strany. Výkonná rada ODS koncem května 1997 rozhodla, že ve vládě dojde k personální obměně kabinetu Ivana Koljanníka a Jana Rumly. Demisi ministra vnitra Rumla odmítl prezident Václav Havel a Ruml zůstal členem vlády. Z vlády odešel před 7. listopadem 1997. 27. listopad 1997, vrchol krize ODS. Tenista Milan Schreiber se přiznal k tajnému sponzorování strany. Část občanských demokratů byla přesvědčena, že o tajném sponzoringu věděl dříve Václav Klaus. Jan Ruml spolu s Ivanem Pilipem 8. listopadu 1997 veřejně vyzvali k odstoupení předsedy strany Václava Klause (tato událost byla později označena jako tzv. Strajewského senát). Ruml 8. prosince 1997 oznámil, že na 8. kongresu ODS bude kandidovat na předsedu Občanské demokratické strany.

Na 8. kongresu ODS byl ale potvrzen Václav Klaus jako předseda strany a 19. prosince 1997 oznámili Jan Ruml a Ivan Pilip vytvoření frakce hodnotící platformy ODS . Příznivci této skupiny podpořili v příštích týdnech účast ve vládě Josepha Toshovského, vedení ODS však odmítli. Výkonná rada ODS 5. ledna 1998 vyzvala členy frakce Ramla k vystoupení ze strany. Raml v následujících dnech oznámil, že bude kandidovat na předsedu Strany nové pravice. 13. ledna 1998 oficiálně opustil ODS. 15. ledna vznikl přípravný výbor pro novou politickou formaci, která se poprvé sešla 17. ledna 1998 pod názvem Unie svobody. Jeho předsedou byl zvolen Jan Ruml (obdržel 214 hlasů z 290).

Po volbách v roce 1998 získala Unie svobody 8,6 % hlasů. Ruml po volbách z ČSSD vystoupil. Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS tehdy vyloučila Unii svobody z jejího podílu ve vládě. Ruml následně podpořil spolupráci malých pravicových stran v rámci čtyřkolek. V senátních volbách v roce 1998 byl zvolen poslancem horní komory Parlamentu ČR - do Senátu městské části č. 25 - Praha 6, jako kandidát Unie svobody, resp. V letech 2000 až 2004 byl místopředsedou Senátu pro zahraniční věci.

Na konci roku 1998 čelil kritice v Unii svobody, ale obhájil svou pozici předsedy strany na svém 3. celostátním setkání v únoru 1999. 28. září 1999 podepsal tzv. Svatovacslavskou výzvu k alianci svobody, která prohloubila spolupráci stran. K 1. prosinci 1999 však oznámil, že rezignuje na funkci předsedy strany. Oficiálně předal pravomoci v roce 2000.

Svůj odchod zdůvodnil pocitem, že je spoluautorem současné politické situace a podle jejího rozhodnutí by měli jednat jiní lidé, blokovaní opoziční smlouvou. Krátce před tím se v ČR konaly demonstrace pod heslem děkuji, pryč! v níž signatáři této výzvy požadovali odstoupení politiků odpovědných za stav české společnosti 10 let po sametové revoluci. Raml upozornil, že slogan děkuji, pryč! nebyl přímou příčinou jeho rezignace, i když s tím „počítal.“ Během krize České televize na přelomu let 2000-2001 svou přítomností v budově zpravodajství otevřeně podporoval udivující štáb.

V senátorských volbách v roce 2004 již senátorský mandát neobhájil. Od počátku 21. století se postupně rozešla s Unií svobody . Nesouhlasil s její účastí ve vládě Vladimíra Špidla, ale podřídil se většinovému názoru vedení. Poté ostře kritizoval účast strany ve vládě Stanislava Grosse. V roce 2007 hodnotil Unii svobody takto: "velké naděje. V prvních volbách v roce 1998 dostala dokonce 9 procent hlasů. Unii svobody těžce poškodil kolaps, který daroval maximum energie do hranice ztráty vlastní osobnosti.Po zhroucení čtyřky se už nikdy nevzpamatovala a nedokázala sobě i občanům vysvětlit a obhájit, proč je ve vládě se sociální demokracií.Posledním obdobím ministryně Němců bylo prostě směšná, smutná, tragická fraška, která nakonec pohřbila Unii svobody.“

V březnu 2010 vstoupil do Strany zelených, která podle svých slov od roku 2014 není členem kvůli nezaplaceným odvodům. Od roku 2012 je místopředsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti SHERLOG, ve které podle něj od roku 2016 nepůsobí.

Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 měl jako bezprecedentní pirát kandidovat ve volebním obvodu č. 8leté Žižany. V květnu 2018 však Celostátní fórum strany odhlasovalo stažení jeho nominace. Hlasování podnítilo výbor Republikánské strany, jehož členové neviděli Ramla jako vhodného pirátského kandidáta.

Ve volbách do zastupitelstva v České republice v roce 2018 jako osoba bez politického původu obsadil čtvrté místo na kandidátce politického hnutí Starostové a nezávislí v zastupitelstvu Prahy 2. (4,24 %) zvolen předsedou.

Poznámky

1. ↑ Databáze českého národního úřadu
2. ↑ Jan Ruml // Archiv výtvarného umění - 2003.
3. ↑ 1 2 Evidence zájmových osob StB (EZO)
4. ↑ Archiv výtvarného umění – 2003.
5. ↑ novinky.cz  (česky) - Borgis , Seznam.cz , 2010.
6. ↑ Seznam Zprávy - 2017.

Odkazy

• Rozhovor s Janem Rumlem v Ruské zpravodajské službě. 19.03.2010  (nedostupný odkaz)

Tematické stránky	český parlament ČSFD
V bibliografických katalozích GND : 121181103 ISNI : 0000 0000 7863 5920 LCCN : n98068463 NKC : jn20000402144 VIAF : 79448262 WorldCat VIAF : 79448262