"Nedokončená symfonie" h moll DV 759 ( německy Unvollendete ; při vydání bylo přiděleno č. 8) je jedním z nejznámějších symfonických děl rakouského skladatele Franze Schuberta (1797-1828). Psáno na podzim 1822 [1] .
Schubert vytvořil symfonii nejprve ve formě náčrtu ("směr") na dvou řádcích a teprve poté - v partituře . Náčrty-režie tří částí zůstaly zachovány, v partituře Schubert zaznamenal pouze první dvě části symfonie, zachoval se i začátek partitury třetí části [2] !
Symfonie je věnována amatérskému hudebnímu spolku v Grazu , kterému byly v roce 1824 představeny první 2 věty .
Rukopis zakonzervoval Schubertův přítel Anselm Hüttenbrenner , od kterého jej objevil vídeňský dirigent Johann Herbeck , který symfonii poprvé provedl na koncertě vídeňské společnosti milovníků hudby 17. prosince 1865 [3] [2] . (Zazněly první dvě věty dokončené Schubertem a místo chybějící 3. a 4. věty byla provedena závěrečná věta z rané Schubertovy Třetí symfonie D dur DV 200.)
V roce 1866 vyšla symfonie (ve formě prvních dvou částí).
Po roce 1822 se Schubert k symfonii nevrátil, důvody zastavení prací na ní nejsou známy.
Je možné, že se 3. a 4. část symfonie prostě ztratila, protože její rukopisy byly uchovány jinými lidmi.
Dlouho převládal názor (který obhajovali někteří muzikologové), že dvouvětost této symfonie ve skutečnosti neznamená její neúplnost, neboť obě známé věty zanechávají dojem celistvosti a vyčerpání [4 ] [2] . Z jejich pohledu je Schubertovo „Nedokončeno“ považováno za první symfonické dílo, které ztělesňovalo hlavní rysy raného romantismu [4] ; odmítnutí čtyřdílného cyklu klasické symfonie , a to jak ve směru zvyšování, tak snižování počtu částí, se později stalo běžným pro tvorbu romantických skladatelů [5] . Této verzi však odporuje fakt, že první dva Schubertem dokončené díly jsou psány v různých tóninách, daleko od sebe. (Ani před ním, ani po něm se takové případy nestaly.) Kromě Symfonie h moll má Schubert mnoho dalších skutečně brilantních, odvážných skladeb, které zůstaly nedokončeny (mezi nimi - Smyčcový kvartet c moll DV 703, klavírní sonáty C dur DV 840, F-moll DV 571 atd.).
Ještě v 19. století byly pokusy o dokončení symfonie „Nedokončená“ jinými skladateli. V současné době existuje několik možností dokončení symfonie „Nedokončená“ - zejména možnosti anglického muzikologa Briana Newboulda a ruského skladatele Antona Safronova . [6] [7]
Boris Tiščenko předložil další návrh: podle všech tehdejších kánonů měl tónový plán Schubertovy symfonie končit B dur, ale v orchestru tehdy nebyly žesťové nástroje, které by v této tónině mohly hrát [8 ] . (Tiščenkova 8. symfonie (2008) byla koncipována jako pokračování Schubertovy symfonie, která byla poprvé uvedena 20. prosince 2008 [9] na stejném koncertě se Schubertovým dílem.) Tento předpoklad je však nepřesvědčivý: tónina B dur, i když to bylo pro orchestr vídeňských klasiků extrémně vzácné, ale přesto má Haydn v této tónině také symfonii (Hob I:46, 1772), napsanou půl století před Schubertem, kde právě používá tyto žesťové nástroje. Zadruhé, kdyby takové nástroje v době Schuberta nebyly, stěží by vůbec začal psát symfonii, která zjevně měla končit „neobvyklou“ (prý) tóninou.
| „Nedokončená symfonie“ | |
| první díl | |
| Nápověda k přehrávání | |
Začíná koncentrovaným basovým tématem, vytvářejícím obraz bolestné reflexe, smutné neměnnosti. Toto je druh epigrafu. Hraje důležitou roli při vývoji dílů. Na pozadí chvějícího se, jakoby jaksi omezeného pohybu houslí pak hoboj a klarinet zpívají zamyšleně smutnou melodii. Nahrazuje ho jiný - valčík, mladistvě temperamentní, lehký a láskyplný. Obě témata jsou písně. Ale už v prvním se objevují rušivé akcenty a vývoj druhého je přerušován prudkými vpády tragických akordů, předzvěstí dramatu. Ve vývoji bouřlivé vzrušení zesiluje, vyostřuje kontrasty, nakonec dostává výstup v neklidném „běhu“ houslových pasáží, v hrozivém, jak diktuje osud, vyznění tématu – epigrafu. Téma vracející se v repríze klid nepřináší, a proto se na konci opět jako nevyřešená otázka objevuje téma epigrafu.
| „Nedokončená symfonie“ | |
| Druhá část | |
| Nápověda k přehrávání | |
Hudba se noří do atmosféry hlubokého poetického lyrického projevu. Zpěvná témata se nahrazují, mění odstíny snového stavu - někdy jasného, někdy trochu smutného. Jen občas ji naruší krátkodobé, ale intenzivní výkyvy - ozvěny nedávného dramatu.