Sicilská ústava je základní zákon vypracovaný sicilským parlamentem a přijatý králem Ferdinandem I. 19. července 1812, který trval do 8. prosince 1816.
Pod britským vlivem se 19. července 1812 sešel sicilský parlament na mimořádném zasedání a hlasoval o článcích nové ústavy. Záměrem britské vlády bylo exportovat liberální ústavní model anglosaského stylu a administrativní decentralizaci proti šíření napoleonského buržoazně-demokratického modelu.
Zatímco Cádizská ústava se hlásí k politické ideologii z roku 1789 a překonává důraz na zákonodárný sbor, sicilská verze anglického modelu, ač patří mezi „inovátory“, představuje jakýsi otvor pro následné experimenty mezi adresářem a restaurováním. Tyto dva ústavní modely je třeba posuzovat v souvislosti se dvěma různými typy anglického a francouzského konstitucionalismu, jejichž podstatný rozdíl spočívá v jejich odlišných politických cílech. Anglický liberálně-umírněný systém zdůrazňoval nadřazenost exekutivy, francouzsko-jakobínský legislativní koncept, vyjádřený již v ústavě z roku 1791 a v ústavě z roku 1793.
Ústava z roku 1812 je smluvní povahy a jako všechny smlouvy vyjadřuje zájmy a výsady smluvních stran: Britů, sicilských baronů, krále a katolické církve. Král hrál rozhodující roli v tom, že posuzoval každý článek navržený parlamentem.