| Klavírní sonáta č. 4 | |
|---|---|
| Skladatel | Ludwig van Beethoven |
| Formulář | sonáta |
| Klíč | Es dur |
| datum vytvoření | 1796-1797 |
| Opusové číslo | 7 |
| obětavost | hraběnka Babette Keglevichová |
| Datum prvního zveřejnění | 1797 |
| Provádějící personál | |
| klavír | |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
Klavírní sonátu č. 4 Es dur, opus 7, napsal Beethoven v letech 1796-1797 a je věnována skladatelově žačce hraběnce Babette Keglevich. Podle K. Czerného dostal po vydání sonáty druhé jméno "In Love" (Die Verliebte).
Doba práce na sonátě spadá do období vzestupu Beethovenovy vitality. Navzdory tomu, že sonáta celkově nezní úplně celistvě a jednolitě, je již cítit tvůrčí hledání skladatele, který hledá nové zvukové formy k vyjádření svých myšlenek, a lze vysledovat přelom Beethovenova pracovat na jeho originalitě. Podle obrazného vyjádření Lenze – čtvrté Beethovenovy klavírní sonáty:
...již tisíc mil od prvních tří sonát. Tady lev třese mřížemi klece, kde je stále zavřený nelítostnou školou! [jeden]
Beethovenova klavírní sonáta č. 4 se skládá ze čtyř vět: 1) Allegro molto e con brio, 2) Largo, con gran espressione, 3) Allegro, 4) Rondo (Poco allegretto e grazioso).
První část sonáty Allegro molto e con brio, Es-dur, nevzbudila u kritiků nijak zvlášť nadšené ohlasy, nicméně už se v ní projevuje skladatelova touha dodat zvuku monumentalitu vlastní jeho pozdějším dílům.
Druhá část Largo sonáty, con gran espressione, C-dur naopak vzbudila opravdový zájem obdivovatelů Beethovenova talentu. Konkrétně Romain Rolland poznamenává:
... velká vážná melodie silné kresby, bez světského zastírání, bez dvojznačnosti citů, upřímná a zdravá: to je Beethovenova meditace, která, nic v sobě neskrývající, je přístupná každému. [jeden]
Tato část sonáty je pozoruhodná svou majestátní jednoduchostí zvuku, jemnější a melodičtější než skladatelův pozdější Adagios .
Třetí věta sonáty Allegro, Es-dur získala od kritiků poměrně kontroverzní hodnocení. Ostrý kontrast mezi první částí scherza a triem moll podle Lenze zní nemístně a naopak vzbuzuje obdiv u A. Rubinsteina , ale právě v tomto kontrastním triu je vidět přechod k pozdnímu dílu skladatele jsou v něm slyšet ozvěny budoucího zvuku „ patetických “, „ měsíčních “ a „ appassionata “.
Čtvrtá část sonáty Rondo, Roso allegretto e grazioso, Es-dur vrací posluchači pocity radosti a klidu. Skladatel jako naschvál tlumí jemným, elegantním rondem všechny tvůrčí podněty, které zazněly v předchozích částech sonáty.
Celkově, přes řadu zdařilých a výrazových řešení, jsou ve zvuku sonáty stále slyšet rozpory mezi skladatelovou myšlenkou a jejím provedením.