Dlouhovlnné (optické) vlákno - úsek optického vlákna s vnějším průměrem menším, než je vlnová délka světla, které jím prochází. Získává se zejména jako výsledek zahřívání (plamenem nebo laserovým paprskem) a tažením běžného telekomunikačního vlákna. V tomto případě se průměr vlákna zmenšuje stokrát, v důsledku čehož jádro, které je hlavním světlovodem v běžných optických vláknech, prakticky zmizí a roli vlnovodu začíná hrát plášť, jehož průměr se ukáže být menší než vlnová délka světla. Pokud jsou dosaženy adiabatické přechodové oblasti, veškeré světlo původně vypuštěné do žíly přejde do módů šířícího se obložení a poté, na druhém konci oblasti subdlouhé vlnové délky, opět do módů žíly. Propustnost vlákna může být stále udržována na více než 95 procentech.
V subdlouhovlnném segmentu se významná část světla šíří mimo vlákno, v okolním prostoru. V tomto případě zůstává průměr oblasti obsazené světelným polem na úrovni řádově vlnové délky světla, tj. je dosaženo hustoty energie srovnatelné s hustotou, kdy je laserový paprsek zaostřen ve volném prostoru a paprsek Divergence je prakticky nulová. To vytváří jedinečné podmínky pro provádění experimentů v oblasti nelineární optiky, interakce s částicemi hmoty a intermodální interferometrie.
Počáteční průměr pláště vlákna je 125 µm, průměr jádra je asi 10 µm. Po vytažení dosáhne průměr pláště asi 300...600 nm (0,3...0,6 µm). Vlnová délka záření je obvykle asi 1 µm. Délka sub-dlouhovlnné části je v praxi 0,1 ... 10 mm.
V současnosti se používají především pro výzkumné účely jako senzory, pro zachycování a manipulaci s atomy, spektroskopii, studium nelineárních optických efektů atd.