Výchovná činnost je druh praktické pedagogické činnosti, jejímž účelem je člověk, který vlastní nezbytnou část kultury a zkušeností starší generace, reprezentovanou učebními osnovami v podobě souboru vědomostí a dovedností k jejich využití. Učební činnost lze uskutečňovat pouze přiměřeným výkonem činností učitele a činností žáka .
Podle úrovně dosažení cíle se vzdělávací činnost dělí na dvě části: výuku a učení [1] [2] .
Ukončení edukační činnosti je dáno údaji didaktické diagnostické činnosti [3] .
V psychologii se činnost učení neztotožňuje s učením. Děti se mohou učit ve většině typů činností – herní, pracovní, společenské atd. Vzdělávací aktivity [4] :
Vzdělávací činnost je jakýmsi nástrojem předávání nashromážděných vědeckých poznatků budoucím generacím. Člověk není věčný, je mu dán určitý čas života. Nashromážděná informační zkušenost se člověku ukládá do paměti, přirozeně se s ním po jeho smrti ztrácejí i znalosti. Nové generace nemají dostatečné zkušenosti a znalosti. To je hlavní důvod přirozené potřeby předávat znalosti existující ve společnosti dalším generacím. Tyto vzdělávací procesy řídí osoba, která se věnuje vzdělávací činnosti. Učitele lze podmíněně rozdělit: podle předmětu vědeckého poznání, způsobu výuky, kvalifikační úrovně, stylu předkládání informací a podobně. Vzdělávací činnost umožňuje přijímat odborníky se základními teoretickými znalostmi ve své specializaci. Rozsah vzdělávacích aktivit závisí na vývoji samotné vědy. To znamená, že věda v procesu shromažďování znalostí se neustále rozšiřuje a větví. Každý vědecký objev přináší nové otázky a způsoby studia. Nová větev se po nějaké době (pokud se studium rozvine) opět rozděluje. V důsledku toho je s expanzí vědy potřeba rozvíjet i vzdělávací činnost. Výsledná informační zkušenost musí být potvrzena, optimalizována, zobecněna, převzata do správné podoby její následné prezentace a následně předložena osobě k asimilaci. Ale i zde jsou problémy. S rychlým nárůstem vědeckých informací je nedostatek času a prostředků na jejich přirozené zpracování. A to také ovlivňuje relevanci jeho prezentace.
Z hlediska psychologie činnosti tvoří výchovná činnost základy a specifické mechanismy seberozvoje, působí jednak jako způsob utváření systému vědy a poznání, jednak jako metoda aktivního konstruování zobecněných metod jednání. rozvíjení kreativního myšlení [5] .
Z hlediska behaviorismu je činnost učení komplexní formou chování. Pokud jednání jedné osoby (učitele) ovlivnilo to, co dělá nebo může dělat jiná osoba (žáci), pak došlo k učení [6] . Na základě behaviorálního přístupu k učebním činnostem se rozvíjí výzkumný přístup k výuce , který je založen na neustálém hledání nových způsobů učení adekvátních konkrétnímu kontingentu žáků [7] .
Hlavní součásti vzdělávacích aktivit jsou [5] :
Učební aktivity potřebné k vyřešení učebního úkolu zahrnují [5] :
Kritéria, podle kterých student (nebo třída jako celek) působí jako subjekty vzdělávací činnosti, a ne jiné (například komunikace s učitelem), jsou [8] :
Ve věku základní školy je předmětem výchovně vzdělávací činnosti třída jako výchovná komunita, která je schopna pod vedením učitele klást výchovné úkoly a hledat způsoby jejich řešení (společně rozdělovaná forma výchovného působení). S přechodem na střední školu dochází k individualizaci vzdělávací činnosti a formování jejího nejdůležitějšího novotvaru, schopnosti samostatného učení [8] .