| James Fasi | |
|---|---|
| fr. James Fazy | |
| Datum narození | 12. května 1794 [1] [2] |
| Místo narození | |
| Datum úmrtí | 6. listopadu 1878 (84 let) |
| Místo smrti |
|
| Státní občanství | |
| obsazení | politik , novinář , spisovatel |
| Zásilka | |
| Děti | Georges Fazi [d] |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
James Fazy ( fr. James Fazy ; 12. května 1796 , Ženeva – 6. listopadu 1878 ) je švýcarský politik, prezident Švýcarské rady kantonů , zakladatel Švýcarské radikální strany.
Pocházel z buržoazní rodiny.
V Paříži získal vzdělání a stal se tam novinářem. V roce 1817 byl jedním ze zakladatelů časopisu La France chrétienne, který byl okamžitě zakázán cenzory, pak Mercure de France au XIX siècle , také krátkotrvající. Přihlásil se k protestu pařížských novinářů proti červencovým nařízením, poté bojoval na barikádách a až do konce zůstal odpůrcem kandidatury vévody z Orleansu. Po revoluci pokračoval v práci v deníku v Paříži; patřil do společnosti Droits de l'homme, byl opakovaně vystaven vysokým pokutám a jiným trestům za zločiny tisku. Vyčerpaný nesnesitelným bojem se v roce 1833 vrátil do vlasti, do Ženevy, kde založil radikální časopis La Revue de Genève .
V roce 1841 vedl povstání usilující o revizi ústavy; povstání dosáhlo svého cíle jen zčásti, neboť nová ústava z roku 1842 se v podstatě nelišila od té staré. Od roku 1843 do roku 1846 byl Fasi radikálním členem Velké rady. V roce 1846 se opět postavil do čela davu, který 6. října dobyl předměstí St. Gervais, držel se tam dva dny proti vládním jednotkám, 8. října rozprášil Velkou radu a prohlásil Faziho za hlavu prozatímní vlády . Ústava z roku 1847 reformovala administrativu a zavedla všeobecné přímé volební právo. V letech 1847-1848 byl Fazi zástupcem ze Ženevy na švýcarském sněmu, kde patřil k nejvýraznějším postavám radikální strany, kteří prosazovali přeměnu Švýcarska ze svazku států na poněkud centralizovanější svazový stát, který byl provedená ústavou z roku 1848. Od roku 1847 do roku 1861. Fazi byl trvale zvolen členem vládní rady (ministerstva) a střídavě o rok později jejím předsedou (na základě článku ústavy, který zakazuje výkon těchto funkcí na dva po sobě jdoucí roky); ale i v mezidobí byl duší vlády. V jeho správě se pro blaho kantonu Ženeva a města Ženeva udělalo mnoho, a to jak zvenčí (silnice, mosty, veřejné budovy, kanalizace atd.), tak zevnitř (školní vzdělávání, daně systém, pošta atd.).
Phasie přitom projevovala velmi despotické zvyky a v mnoha jeho společníkech a kamarádech vzbuzovala osobní antipatie. Zvláště nespokojeni byli jeho bývalí přátelé, radikálové z Francie a Německa, pobouřeni jeho poddajností v otázce vyhnání emigrantů do federální vlády, která se zase snadno podvolila požadavkům pruské, francouzské a jiné vlády. Na počátku 60. let 19. století se radikální strana, která ovládala Ženevu, začala rozpadat; vznikla z ní socialistická skupina (Fasi a další radikálové byli rozhodnými a zahořklými nepřáteli socialismu), pak umírněnější skupina, která s prvky oddělujícími se od konzervativců vytvořila nezávislé strany; konečně i mezi radikálním jádrem byla značná část z nich osobně nepřátelská vůči Fazimu. Volby do vládní rady v roce 1861 vyhráli radikálové, ale bez Faziho; ve volbách 1863 opět nebyl zvolen.
V roce 1864 vystoupil Fasi v doplňovacích volbách do vládní rady; jeho protikandidát, nezávislý kandidát Chenevière, zvítězil velkou většinou. Radikální volební předsednictvo proplatilo volby; to vedlo k pouličním nepokojům, kterých se Phazi účastnil a které byly potlačeny jednotkami vyslanými ústřední vládou. Fazi měl odejít do zahraničí, ale v témže roce, zvolen do Velké ženevské rady, se vrátil. Následujícího roku rezignoval na funkci poslance na protest proti marnotratnému, podle jeho názoru, způsobu jednání Velké rady. Později opakovaně kandidoval ve volbách jak do vlády, tak do Velké rady, pokaždé však neúspěšně; v Ženevě získala moc nezávislá strana a sehrála se její politická role. Od roku 1863 do roku 1866 byl Fazi zástupcem Ženevy v celošvýcarské národní radě. V posledních letech svého života byl Fazi profesorem na univerzitě v Ženevě.
Kromě četných článků v novinách a časopisech a brožur o politických otázkách napsal: politickou pohádku namířenou proti Svaté alianci „Voyages d'Ertelib“ (Ženeva, 1822); drama "La mort de Lévrier" (ib., 1826; ani jedno, ani druhé neprojevuje umělecké nadání; obě s radikálními sklony); „De la Banque de France, considérée comme nuisible aux payments commerciales“ (II, 1819): „Précis de l'histoire de Génève“ (Ženeva, 1838-1840); publikoval jeden z kurzů, které vedl na univerzitě, pod názvem De l'intelligence Collective des sociétés. Cours de législation constitutionelle“ (Ženeva, 1873). Tato práce nemá velký význam, ale je zajímavá jako prezentace politických teorií starých švýcarských radikálů. Autor, pod silným vlivem G. Spencera, vychází z pohledu na lidskou společnost jako na živý organismus, mající jakoby společnou duši, schopnou kolektivního myšlení a společného cítění; trvá na všeobecném volebním právu jako na základním politickém principu pokrokového pospolného života a na určité centralizaci; zastává zásadu lidové suverenity: rozhodně vystupuje proti socialismu.
Byl pohřben na hřbitově králů v Ženevě .