Chalfa, Marian

Marian Chalfa ( slovensky Marián Čalfa , 7. května 1946 , Trebišov ) je československý politik a státník, poslední premiér Československa a první předseda vlády Československa od prosince 1989 do července 1992 . Sehrál významnou roli v sametové revoluci a porevolučních reformách. V samostatné České republice se věnuje soukromému právu.

Vzdělání a práce

Narozen v rodině slovenského železničáře [4] . Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy . V roce 1975 získal titul doktora práv.

V letech 1970 až 1972 pracoval v Československé tiskové agentuře ( ČTK ), státní tiskové agentuře. Od roku 1964 byl Marian Chalfa členem vládnoucí Komunistické strany Československa (KSČ).

Ve vládním aparátu

V roce 1972  vstoupil Marian Chalfa do služeb legislativního oddělení aparátu vlády Československa . V roce 1987 byl jmenován zástupcem vedoucího Úřadu předsedy vlády Československa Lubomíra Štrougala . V této funkci se podílel na přípravě nového zákona o tisku.

Marian Chalfa se držel politické linie premiéra Štrougala, která ukazovala orientaci na kurz jako Gorbačovova perestrojka v SSSR . Jako šéf jedné z odborných skupin ÚV KSČM k přípravě návrhu nové ústavy navrhl zavést ustanovení o právu emigrovat a dokonce formálně odstranit tezi o přední role Komunistické strany Československa ze základního zákona. Tyto návrhy byly vedením zamítnuty.

Zároveň Chalfa prokázal velkou flexibilitu jako úředník, obratně manévrující, pravidelně projevující naprostou loajalitu ke konzervativnímu vedení a „ normalizační “ politice. V říjnu 1988 podala demisi vláda Lubomíra Štrougala a novým premiérem se stal Ladislav Adamets . Marian Chalfa si ale udržel pozici ve vládním aparátu. Spolu s neostalinistickými konzervativci Milošem Jakešem a Aloisem Indrou zorganizoval v létě 1989 konferenci „Socialistická legalita“, na které byly rozpracovány metody státní bezpečnosti [5] .

Sázka na revoluci

17. listopadu 1989 začala v Československu sametová revoluce . Masové protestní demonstrace požadovaly zbavení moci Komunistické strany Československa. 24. listopadu rezignoval konzervativní generální tajemník ÚV KSČM Miloš Jakeš . Úřady byly nuceny souhlasit s jednáním s vůdci demonstrantů.

Stranickou a vládní delegaci u kulatého stolu vedl premiér Adamets. Hlavní roli v jednání s opozičním Občanským fórem sehrál totiž Marian Chalfa, který byl 3. prosince jmenován prvním místopředsedou vlády. Chalfa jednoznačně vsadil na vítězství revoluce – a své vlastní zachování v politice v nové funkci revoluční osobnosti. Za jeho aktivní účasti vznikl plán přechodu moci, změny režimu a systému.

Marian Chalfa nabídl důvěrné setkání lídrovi Občanského fóra, známému disidentovi Václavu Havlovi . Havel nejprve zákulisní kontakty s představitelem HRC odmítal, byl však přesvědčen o účelnosti takového kroku. Chalfa na schůzce uznal „konec komunismu“ a nabídl Havlovi konkrétní pomoc při zvolení prezidentem (ačkoliv Alexander Dubček měl výhodu v přímé volbě ).

Na Havlovy námitky, že pro něj komunistický parlament nikdy hlasovat nebude, Chalfa pragmaticky odpověděl, že v tomto složení je parlament zvyklý hlasovat o čemkoli [6] .

Dne 10. prosince 1989 pověřil československý prezident Gustáv Husák sestavením nové vlády Mariána Chalfu [7] . Téhož dne rezignoval konzervativní Husák. Premiér Chalfa spojil post s vedením ministerstva vnitra a stal se úřadujícím prezidentem ex officio.

29. prosince 1989 sehrál Marian Chalfa klíčovou roli ve zvolení Václava Havla prezidentem Československa. Chalfa, který velmi dobře znal parlamentní proceduru, byl osobně obeznámen s mnoha komunistickými poslanci, vlastnil metody nátlaku a manipulace, zorganizoval jednomyslné schválení Havla parlamentním hlasováním (což by nikdo v Občanském fóru nedokázal). Toto rozhodnutí bylo učiněno na základě dohody, ve které vystupoval i Chalfa jako prostředník: poslanci HRC hlasují pro Havla - Občanské fórum uznává HRC jako politickou sílu v novém Československu a nevznáší otázku jejího likvidace. Chalfa tak do značné míry určoval charakter budoucího politického systému České republiky [5] .

Nástup disidenta Havla na post hlavy státu proběhl za aktivní asistence komunistického premiéra. Václav Havel za sebe ponechal Mariana Chalfu v čele první československé nekomunistické vlády po čtyřech desetiletích. To bylo v souladu s dohodou, podle níž se prezidentem Československa stal Čech z demokratické opozice a předsedou vlády Slovák z Komunistické strany Československa [4] . Chalfův kabinet byl jmenován vládou národní shody .

Premiér

18. ledna 1990 Marian Chalfa opustil HRC a připojil se k hnutí Veřejnost proti násilí , slovenské obdobě Občanského fóra. Po jejím rozpuštění v dubnu 1991 vstoupil do liberálně orientované Občanské demokratické unie , která trvala něco málo přes rok. Od roku 1992 je Chalfa bezpartijní.

V čele vlády národní shody sehrál Marian Chalfa velkou roli při provádění strukturálních reforem. Zkušený funkcionář Chalfa opakovaně dával prezidentu Havlovi obchodní rady ohledně manažerských rozhodnutí (pro tuto roli dostal Chalfa přezdívku „Havelův komunista“) [6] . Za jeho premiérského působení v Československu vznikl systém parlamentní demokracie, byly zaručeny občanské a politické svobody, byl učiněn pokus o federalizaci - přeměna Československa na Československo . Chalfa se projevil jako zarytý zastánce tržní ekonomiky, v níž se těšil plné podpoře hlavního stratéga české reformy Václava Klause , tehdejšího ministra financí.

Dlouhodobým ekonomickým cílem Vlády národní shody je připravit přechod k tržní ekonomice, protože jen ta je schopna vytvářet racionální národní hospodářství, zvyšovat životní úroveň lidí a rozumně využívat přírodní zdroje. Nemůžeme si dovolit experimentovat s nějakým dosud nevyzkoušeným ekonomickým modelem založeným na kombinaci principů, jejichž samotná kompatibilita nebyla nikde prokázána. Musíme akceptovat tržní ekonomiku se všemi jejími výhodami a nevýhodami.
Marián Chalfa [8]

Radikální liberální ruský publicista Vasilij Seljunin se odvolával na postoj Mariana Chalfy jako potvrzení svých vlastních názorů . Chalfův přístup uznale nazval „mužskými řečmi“ – na rozdíl od polovičatých argumentů o „tržním socialismu“ [9] .

Na druhé straně vysoká politická porevoluční pozice nedávného komunistického funkcionáře Chalfy dávala důvod mluvit o nedokončenosti revoluce a dokonce o jejím „únosu“. Prezident Havel prohlásil, že premiér Chalfa je symbolem „legitimního nástupnictví“. Z pohledu radikálních antikomunistů Chalfa zosobňoval zcela jinou kontinuitu - moc nomenklatury KSČ v upravené verzi [5] .

Právník podnikatel

Občanská demokratická unie, jejímž členem byl Marián Čalfa, neuspěla v parlamentních volbách v červnu 1992 (v ČR zvítězila Občanská demokratická strana Václava Klause , na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara ). 2. července 1992 Chalfa rezignoval na funkci předsedy vlády Československa. Po sametovém rozvodu zůstal slovenský Chalfa v samostatné České republice .

Marian Chalfa se vzdal aktivní politiky a začal podnikat v oblasti judikatury. Zabývá se vlastní právní praxí. Založení české advokátní kanceláře v Praze . Čalfa, Bartošík a Partneri . Je v dozorčích radách několika velkých bank a poradenských firem a zastává post místopředsedy představenstva v energetické společnosti Pražská energetika .

V soukromé sféře byl Chalfa také náhodou ve správný čas na správném místě [4] .

V roce 1994 jmenoval český prezident Václav Havel svým poradcem Mariana Chalfu. Havel až do konce svého života udržoval přátelské vztahy s Chalfou. Politicky je Marian Chalfa postaven jako nezávislý liberál [10] .

Marian Chalfa je ženatý a má dvě dcery.

Poznámky

1. ↑ Databáze českého národního úřadu
2. ↑ Marián Čalfa // Archiv výtvarného umění - 2003.
3. ↑ 1 2 Evidence zájmových osob StB (EZO)
4. ↑ 1 2 3 Marián Čalfa vedle země při změně totalitního režimu k demokracii
5. ↑ 1 2 3 O věrném přátelství Václava a Mariana
6. ↑ 1 2 Marián Čalfa, Havlův komunista. Jak člen KSČ zařídil předání moci
7. ↑ Velvet Forge
8. ↑ Pravda , 12. ledna 1990.
9. ↑ " Prapor ", N6/1990.
10. ↑ ZEMAN DO VLÁDY NEPATŘÍ

Tematické stránky	český parlament
Slovníky a encyklopedie	Velká dánština Velká Katalánština
V bibliografických katalozích	GND : 1058135198 ISNI : 0000 0000 5687 5229 NKC : jn19990209105 VIAF : 83997647 WorldCat VIAF : 83997647