Shaffran, Emerich

Emerich Schaffran ( německy  Emerich Schaffran , 25. května 1883 , Vídeň  - 10. října 1962 , Vídeň ) - rakouský umělec , grafik , historik umění, zaměstnanec Ahnenerbe .

Životopis

Zpočátku sloužil jako důstojník v armádě , ale pak se v letech 1906-1909 věnoval umění. studoval archeologii a dějiny umění ve Vídni a poté v Mnichově u Hanse Litzmanna. Byl představitelem vídeňské secese. Od roku 1914 byl vědeckým pracovníkem a kurátorem Zemského muzea Dolního Rakouska [1] . Člen 1. světové války , byl vážně zraněn. V letech 1924-1946. na učitelském postu ve Vídni .

Ve třicátých letech 20. století se setkal s představiteli národně socialistického hnutí a začal publikovat články a práce věnované skutečně německému umění. Začal také spolupracovat s Ahnenerbe , 15. května 1938, krátce po anšlusu , bez Himmlerova souhlasu otevřel ve Vídni německé umělecké výukové a výzkumné oddělení, které bylo na konci téhož roku uzavřeno [2]. . Postupem času se Shaffranovy vztahy s nacisty zhoršovaly – v roce 1943 byl za neopatrné výroky vzat pod dohled vídeňského gestapa na základě obvinění z defétismu [3] .

V letech 1941-1948. pracoval jako umělecký poradce pro vídeňský aukční dům Dorotheum a jako člen Památkového úřadu.

Poznámky

1. ↑ Deutsche biographische Enzyklopädie (2007). S. 751.
2. ↑ Kater, Michael. Das "Ahnenerbe" der SS, 1935-1945: ein Beitrag zur Kulturpolitik des Dritten Reiches. Mnichov, 2006. S. 84.
3. ↑ Wenn erst Friede ist. Überleben mit Anstand in lautloser Opposition. Ein Briefwechsel 1940 - 1945. Vídeň, 1987. S. 178.

Skladby

(částečný seznam)

• Die niederösterreichischen Stifte. Vídeň: A. Hartleben, [1925].
• Entwicklungsgeschichte der Stile in der bildenden Kunst. Vídeň: A. Hartleben, 1925.
• Führer durch die wichtigsten öffentlichen und privaten Kunstsammlungen und Galerien in Wien. Wien: Steyrermuhl, [1928].
• Wien. Wien: Steyrermuhl, [1930].
• Kunst der Langobarden v Itálii, Jena, Diederichs, 1935.
• Geschichte der Langobarden (Deutsches Ahnenerbe, Reihe C: Volkstümliche Schriften, Bd. 6). Lipsko, v. Hase & Koehler, 1938.
• Langobardische und nachlango-bardische Kunst in den deutschen Ostalpen. Mannus 30 (1938).
• Vormärzliches Wien. Vídeň: Luser, 1939.
• Der Radstädter Tauern. Vídeň: Luser, 1940.
• Kirche Karnburg (Kärnten). Mnichov: Schnell & Steiner, 1940.
• Kunstgeschichte Osterreichs. Vídeň: Hollinek, 1948.
• Die Wachau. Vídeň: Deuticke, 1948.
• Die Baustile Europas. Vídeň: Prachner, 1949.
• Frühchristentum und Völkerwanderung in den Ostalpen, in: AfK 37, 1955.
• Die vorromanischen Wandmalereien in der St. Prokuluskirche zu Natures (Vinschgau, Südtirol). Innsbruck: Wagner, 1958.
• Kunstdenkmäler Wiens. Vídeň: Birken-Verl., 1958.
• Stuckfragmente aus der Pfarrkirche v Suhr bei Aarau. Erlangen: Dt. Inst. F. Merowingischkarolingische Kunstforschung, 1959.
• Slovník evropského umění. Londýn: Owen, 1959.
• Der Inquisitionsprozess gegen Paolo Veronese, in: Archiv für Kultur-Geschichte 42 (1960), Nr. 2.
• Die Porta Hungarica von Petronell bis Wolfsthal. Vídeň: Bergland Verl., 1960.
• Frühchristliche Mosaiken. München: Knorr & Hirth, 1961.
• Taschenlexikon der Kunst. Berlín: Verl. Lebendiges Wissen, 1964 (několikrát přetištěno)
• Ägyptische Malerei. Stuttgart: Parkland-Verlag, [1978] (přetištěno několikrát v různých jazycích) .

Literatura

• Deutsche biographische Enzyklopädie (2007).