Jan, Otto

Otto Jan
Otto Jahn
Datum narození 16. června 1813( 1813-06-16 )
Místo narození Kýl
Datum úmrtí 9. září 1869 (56 let)( 1869-09-09 )
Místo smrti Göttingen
Země
Místo výkonu práce
Alma mater
Studenti Hugo Blümner [d] aUlrich von Wilamowitz-Möllendorff
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Otto Jan ( německy :  Otto Jahn ; 16. června 1813 , Kiel  – 9. září 1869 , Göttingen ) byl německý filolog, archeolog a muzikolog.

Životopis

Studoval na Univerzitě Christiana Albrechta (včetně I. Klassena ), Univerzitě v Lipsku a Univerzitě Friedricha Wilhelma v Berlíně. Žák Friedricha Gerharda . Od roku 1839 učil v Kielu, v letech 1842-1847 na univerzitě v Greifswaldu , poté na univerzitě v Lipsku, odkud byl v roce 1851 propuštěn, mimo jiné v souvislosti se zapojením do revolučního hnutí v letech 1848-1849. Od roku 1855 učil a řídil muzeum umění v Bonnu , od roku 1865  až do konce života působil v Berlíně . Byl zvolen členem korespondentem Petrohradské akademie věd (1855). [jeden]

Sborník

Jak poznamenala Encyklopedie Brockhause a Efrona ,

Výrazným rysem Yangovy literární činnosti je její všestrannost, která plně odpovídala univerzálnosti jeho vědeckých zájmů. Ve své filologické práci šel Jan cestou přísné kritické metody, kterou prosadili Becker a Lachmann. Šťastná náhoda mu dala příležitost objevit nejlepší zdroje rukopisné tradice pro Censorinus (Berlín, 1845), Juvenal (Berlín, 1851 a 1868), Florus a některé další autory. Jan se málokdy uchýlil k domnělé kritice, ale na rozdíl od výlučně kritického postoje k antickým textům, který tehdy převládal, pod vlivem Lachmanna věnoval pozornost i jejich interpretaci. Jeho velkolepým příkladem, který se těší velké slávě dodnes, je vydání Persie (Lpts., 1843), stejně jako Ciceronův „Brutus“ (ib., 1849 a často) a „Řečník“ (ib. , 1851 a často).

Jan nejprve zavedl do univerzitního kurzu semináře z dějin starověkého umění pořádané po filologickém směru. Ve velmi matoucí a vágní až J. archeologické disciplíně požadoval svědomité oddělování faktů od kombinací, „čestné uznání obtíží a pochybností, které tvoří základ pravého poznání“ („Ficoronische Cista“, Lpts., 1852) . Strach z nespolehlivých pátrání bránil Ya před mytologickým výzkumem, ale to mu nezabránilo v tom, aby se chopil některých temných stránek lidské pověry; taková je jeho studie „Ueber den bösen Blick“ (Lpts., 1855), kterou vysoce ocenil Jakob Grimm. Jan jako první historicky studoval vázovou malbu (před "Beschreibung der Vaseüsammlung in München", 1854; "Vasenbilder", Gamb., 1839; "Darstellungen griechischer Dichter auf Vasenbildern", LPTs., 1861 atd.). Jako první poukázal na význam v dějinách řeckého umění kmenových rozdílů mezi Helény a na analogii mezi vývojem umění a rozvojem poezie a filozofie; ochotně se ujal takových úkolů, kde se básnické a umělecké tradice vzájemně doplňovaly a vysvětlovaly. Z dalších Janových archeologických prací jsou pro vědu zvláště cenné přírůstky: „Thelephos und Troïlos“ (Kiel, 1841); "Die Gemälde des Polygnot" (ib., 1841); "Penteus und die Mänaden" (ib., 1842), "Paris und Oinone" (Greifswald, 1845); "Peitho, die Göttin der Ueberredung" (ib., 1846); "Ueber einige Darstellungen der Parisurtheils" (Lpts., 1849); "Die Wandgemälde des Columbariums in der Villa Pamphili" (Mnichov, 1857); "Der Tod der Sophonisbe" (Bonn, 1859); "Die Lauersforter Phalerä erläutert" (ib., 1860); "Römische Altertümer aus Vindonissa" (Curych, 1862); "Ueber bemalte Vasen mit Goldschmuck" (ib., 1865); "Ueber Darstellungen des Handwerks und des Handelsverkehrs" (ib., 1868). Z Janových spisů, napsaných při různých příležitostech, jsou nejkurióznější projevy o Winckelmannovi (Greifswald, 1844) a Gottfriedu Hermannovi (Lpts., 1849), publikované spolu s dalšími projevy v Biographische Aufsätze (2. vyd., 1867); diskuse o smyslu a místě studia starožitností v Německu (B., 1859); "Eduard Gebhard, eine Lebensskizze" (ib., 1868); soubor článků s názvem: „Aus der Altertumswissenschaft“ (Bonn, 1868). Důležitým příspěvkem do dějin německé literatury jsou díla Jana: „Ueber Goethes Ifigenia“ (Greifswald, 1843) a „Ludwig Uhland“ (Bonn 1863), jakož i jeho edice Goethových dopisů lipským přátelům (Lpts ., 1849; 2. vyd., 1867) a další materiály k životopisu a popisu tohoto spisovatele: „Briefe der Frau Rat an ihre lieben Enkeleins“ (Lpts., 1855) a „Goethes Briefe an Chr.-Gottl. von Voigt“ (tamtéž, 1868).

Hlavními plody Janova studia hudby jsou esej o Mendelssohnově oratoriu „Paul“ (Kiel, 1842), úprava pro klavír Beethovenovy „Leonory“ s jejími variantami a kritickou předmluvou (Lpts., 1851), a sbírka různých článků o hudbě (ib., 1866) a životopis Mozarta  - mistrovský příklad historické a kritické prezentace, která představovala éru hudební literatury (Lpts., 1856-1860; 2. zkrácené vyd., ib., 1867; 3. vyd., 1889-91).

Poznámky

  1. ↑ Profil Otty Jahna na oficiálních stránkách Ruské akademie věd

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole