Autonomní etika
Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od
verze recenzované 8. dubna 2021; ověření vyžaduje
1 úpravu .
Autonomní etika ( starořecky αὐτóς - já) je systém morálky, který popírá jakoukoli závislost morálky na jakýchkoli principech, které jsou jí vnější, náboženské, kulturní, sociální předpoklady.
Nejznámějšími představiteli jsou ve starověku Aristoteles , v novověku I. Kant , I. Fichte , G. Rickert , M. Scheler . Z ruských myslitelů byl K. D. Kavelin kazatelem autonomní morálky . Teoretický základ – formuli základního mravního zákona navrhl Kant v knize „ Crite of Practical Reason “ (1788), kde prohlásil: „Jednej tak, jako by se maxima svého jednání skrze svou vůli měla stát univerzálním zákonem Příroda."
Viz také
Literatura
- Arcibiskup Nicanor. Pozitivní filozofie a nadsmyslové bytí. SPb., 1888. T. 3
- Lopatin L.M. Morální doktrína Kanta // VFiP. 1890. Bogdaševskij D. I. Filosofie Kanta. Kyjev., 1898. Vydání. jeden
- Novgorodtsev P.I. Morální problém v Kantově filozofii. M., 1903
- Fulie A. Kritika nejnovějších systémů morálky. SPb., 1904
- Mirtov D.P. Morální autonomie podle Kanta a Nietzscheho. Petrohrad, 1904;
- Zenkovsky VV Autonomie a theonomie // Cesta. 1926. č. 3
- Asmus V. F. Immanuel Kant. M., 1973
- Albrecht M. Kants Antinomie der praktischen Vernunft. Hildesheim NY, 1978
- Gunkel A. Spontanität und moralische Autonomie. Bern; Stuttg., 1989
- Scheler M. Fav. prod. M., 1994; Cassirer E. Život a učení Kanta. SPb., 1997
- Mamardashvili M. K. Kantovské variace. M., 1997