| Zákon Republiky Tádžikistán o autorském právu a právech s ním souvisejících | |
|---|---|
| Pohled | zákon |
| Číslo | č. 726. |
| Přijetí | 13. listopadu 1998 |
| Aktuální vydání | ze dne 31. prosince 2014 č. 1172 |
Autorská práva v Tádžikistánu se řídí zákonem Republiky Tádžikistán „O autorských právech a souvisejících právech“ ze dne 13. listopadu 1998 č. 726.
Další vydání zákonů Republiky Tádžikistán - ze dne 01.08.2003 č. 27, 3.3.2006 č. 162, 3.12.2009 č. 573, 31.12.2014 č. 1172.
Tádžikistán byl dlouhou dobu součástí Ruské říše a SSSR – až do 9. září 1991. V souladu s tím byly na území republiky v platnosti zákony o autorských právech Ruské říše a zákony o autorských právech v SSSR .
Tádžikistán byl svazovou republikou v SSSR. Republika se od Uzbecké SSR oddělila 5. prosince 1929. V té době na území SSSR platily Základy autorského práva, které byly schváleny usnesením Ústředního výkonného výboru (ÚVK) a Rady lidu. komisařů (SNK) SSSR ze dne 16. května 1928. V Tádžikistánu byl uplatněn zákon RSFSR o autorských právech z 8. října 1928 a vydavatelská smlouva RSFSR z 19. dubna 1929. Tyto zákony platily v republice až do zavedení Základů občanského zákonodárství SSSR v roce 1961 a republikových občanských zákoníků z let 1964-1965.
Během Velké vlastenecké války byly v zemi vydávány normativní akty a rezoluce, které buď doplňovaly nebo upravovaly stávající právní předpisy. Takové akty byly vydány v měřítku SSSR a ve svazových republikách. Prvním takovým dokumentem vydaným v Tádžikistánu byl výnos Rady lidových komisařů „O zefektivnění odměňování překladatelů pracujících v podnicích a institucích“ ze dne 30. července 1941. Usnesení popisovalo seznam literárních a vědeckých děl a povolený náklad pro tato díla – od 5 000 výtisků pro vysokoškolské učebnice po 200 000 výtisků pro školní prvotiny v závislosti na potřebách této literatury. V Tádžikistánu ve školním roce 1944 bylo 280 000 dětí školního věku. Rovněž byly stanoveny sazby autorského honoráře - 1 autorský list (40 tisíc znaků). Sazby licenčních poplatků byly zvýšeny 3-4krát.
Po válce, 15. února 1946, byl v republice vydán výnos Rady lidových komisařů Tádžické SSR 104 „0 sazeb za překlady pro překladatele republikových novin a Rozhlasový výbor“. Ceny za práci vzrostly 2-3x.
Dne 21. března 1963 byla přijata vyhláška Rady ministrů Tádžické SSR č. 117 „O honorářích za díla politické, vědecké, výrobně-technické, vzdělávací a jiné literatury (kromě beletrie)“. Zavedla sazby za dotisky. Druhé a třetí vydání platil stát ve výši 60 % sazby za první vydání. Poté se sazby snížily - pro čtvrté vydání o 40 % (50 %), páté - o 35 % (40 %), šesté - o 25 % (30 %) a poté se zvýšily: sedmé - o 20 % a následně - o 10 % .
1. ledna 1965 byl přijat nový občanský zákoník Republiky Tádžikistán. Jako první zavedla sekci o autorských právech. Zákon stanovil krátkou dobu ochrany autorských práv po smrti autora oproti mezinárodním standardům – pouze 15 let, zatímco ve většině zemí světa to bylo 50 let. Umění. 150 trestního zákoníku Tádžické SSR: „Zveřejnění cizího vědeckého, literárního, hudebního nebo uměleckého díla pod vlastním jménem nebo jiné přivlastnění si autorství k takovému dílu nebo nedovolené rozmnožování nebo šíření takových děl, jakož i nátlak na spoluautorství, se trestá odnětím svobody až na jeden rok nebo pokutou do pěti set rublů.
V 70. a 80. letech 20. století procházely tantiémy. Do vyhlášky č. 388 ze dne 30. prosince 1988 tak byla provedena ustanovení „O sazbách odměn za veřejné provozování literárních a uměleckých děl“.
Po rozpadu SSSR a vytvoření Společenství nezávislých států se bývalé sovětské republiky zavázaly, že se budou až do přijetí nových zákonů řídit zákony Unie. Toto ustanovení v Republice Tádžikistán bylo stanoveno výnosem Nejvyšší rady ze dne 25. prosince 1991. Vláda Republiky Tádžikistán však v této otázce nepřijala normativní akt a formálně se účinek unijních předpisů na autorské právo nevztahoval na území Republiky Tádžikistán.
Dne 31. května 1991 byl přijat výnos Nejvyššího sovětu SSSR „O uzákonění základů civilního zákonodárství SSSR a republik“ s oddílem „Autorská práva“. Tato část obsahovala ustanovení, která stanovila dobu trvání autorského práva na 50 let (článek 137), což bylo v souladu s mezinárodní praxí; byla zavedena související práva (článek 141), která byla platná po dobu 50 let. Avšak Tádžikistán, který nepřijal normativní akt, zůstal formálně bez platného zákona. Toto opomenutí na území SNS bylo odstraněno po podpisu Dohody o spolupráci v oblasti ochrany autorských práv a práv s nimi souvisejících hlavami 10 států (Arménie, Bělorusko, Kazachstán , Kyrgyzstán, Moldavsko, Ruská federace, Tádžikistán , Turkmenistán, Uzbekistán , Ukrajina) 24. září 1993 v Moskvě.
14. února 1994 se Tádžikistán stal členem Světové organizace duševního vlastnictví ( WIPO ) a připojil se k řadě mezinárodních úmluv a smluv.
Po rozpadu Sovětského svazu si Tádžikistán jako nezávislý stát vytvořil vlastní zákony.
Dne 13. listopadu 1998 byl v Tádžikistánu přijat zákon Republiky Tádžikistán „O autorském právu a právech souvisejících“ č. 726. Zákon je plně v souladu s požadavky Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl .
Problematikou ochrany autorských práv v Tádžikistánu se zabývají organizace USAID, GTZ, CADA a další [1] .
Zákon o ochraně autorských práv v Tádžické republice upravuje vztahy vznikající v souvislosti s tvorbou a užitím vědeckých, literárních a uměleckých děl (autorská práva), zvukových záznamů, prováděním děl, produkcemi, vysíláním vysílacích nebo kabelových vysílacích organizací (související práva ).
Současný zákon rozšiřuje autorská práva na díla:
Autorská práva v Tádžikistánu platí po celý život autora, dědí se a platí padesát let po smrti autora. Zároveň je neomezeně chráněno autorské právo, právo na jméno a právo na ochranu dobré pověsti autora.
Autorská práva k dílu vytvořenému ve spoluautorství platí po celý život autorů a dalších padesát let po smrti autora, který přežil ostatní spoluautory. Autorská práva k dílu publikovanému anonymně nebo pod pseudonymem platí padesát let od jeho zveřejnění. Díla, která přešla do vlastnictví státu, může kdokoli volně užívat v republice bez placení autorských odměn.
Bez souhlasu autora nebo jiného vlastníka autorských práv a bez úhrady autorských odměn, avšak s povinným uvedením jména autora, je povoleno užít autorské dílo, které je použito u zdroje výpůjčky: