Běloruská latinská abeceda , také známá jako latinka ( bělorusky běloruský latsіnskі alfavit, latsіnka ; lat. biełaruski łacinski ałfavit, łacinka ) je variantou latinky pro běloruský jazyk . Nezaměňovat s přepisem běloruské cyrilice do latinky .
Moderní verze běloruské latinky je tradiční latinská abeceda s přidáním písmen č, š, ž, ć, ś, ź, ń, ŭ, ł . Ve výpůjčkách lze použít Q, W a X. V abecedě je 32 písmen (kromě digrafů a písmen Q, X, W), 36 (s digrafy).
| A a | Bb | c c | Ć ć | Č č | D d | Dzdz | Dź dź |
| Dž dž | e e | F f | G g | H h | Chch | já i | J j |
| K k | l l | Ł ł | M m | N n | Ń ń | O o | Pp |
| R r | S s | Ś ś | Š š | T t | U u | U u | Vv |
| Y y | Zz | Ź ź | Ž Ž |
Latinská abeceda byla někdy používána od poslední čtvrtiny 16. století k záznamu textů v západní ruštině (v Bělorusku je tento jazyk interpretován jako stará běloruština, na Ukrajině jako stará ukrajinština), pro kterou se používala polská abeceda . Pomocí polské abecedy byla některá díla běloruské literatury 19. století již psána v běloruském jazyce, vycházely na nich první noviny v běloruském jazyce „ Mużyckaja prauda “ (1862-1863). Paralelně s tím vyšla Naša Niva (1906-1915) v běloruské latince a v běloruské cyrilici .
Existovalo několik variant běloruské latinské abecedy. Dnes je oficiálně přijat systém přepisu běloruské cyrilice do latinky , který se do značné míry shoduje s běloruskou latinkou, používá se k přenosu běloruských zeměpisných názvů v latině [1] .
Neslabičné „y“ se původně označovalo, stejně jako plnohodnotná samohláska, písmenem u (někdy se jeho zvláštní výslovnost vyjadřovala jiným symbolem). Teprve v prvním desetiletí 20. století byla „latina“, což byla vlastní polská abeceda používaná pro psaní běloruského jazyka, podrobena výraznému zpracování do vlastní běloruské abecedy, pro kterou namísto polských označení cz, sz , ż pro syčení [h], [w], [g] byla písmena č, š, ž zavedena s česko-chorvatským gačkem [ 2] . O něco později se místo polského w začalo psát v . Polské písmeno ł se však zachovalo (v polštině se používá k označení polosamohlásky [ў] a ve východních („kres“) dialektech polského jazyka zní jako v běloruštině - jako tvrdé [l]) ; zároveň byla v běloruské latince zachována polská písmena ć, ś, ź a ń.
| ˇ | ' | ˘ | přeškrtnutý znak |
|---|---|---|---|
| C | já | ||
| S | S | ||
| Z | Ź | ||
| Ń | |||
| Ŭ | |||
| (Ĺ)* | l |
* Písmeno Ĺ se používá pouze v oficiálním systému romanizace běloruské cyrilice [3]
Běloruská latinka (jako pravopisný systém) by měla být odlišena od transliterace běloruské abecedy do latinky . Oficiální transliterační systém pro místní jména nepoužívá písmeno ł ; tvrdost a měkkost l se přenášejí podobně jako ostatní souhlásky ( l - ĺ ).
| latina >> | cyrilice | Cyrilice >> | latina |
| A | a/i¹ | A | A |
| b | b | b | b |
| C | C | v | proti |
| C | ts | G | h/g² |
| C | h | d | d |
| d | d | dz | dz / dź⁴ |
| dz | dz | j | dž |
| dź | dz | E | je / ie / e³ |
| dž | j | jo | jo / io / o³ |
| E | e / e¹ | a | z |
| F | F | h | z / ź⁴ |
| G | g (zvuk [ґ] výbušnina) | i | i |
| h | g (zvuk [g] přetrvávající) | čt | j |
| i | i | na | k |
| IA | já | l | ł / l⁵ |
| tj | E | m | m |
| io | jo | n | n / ń⁴ |
| iu | Yu | o | Ó |
| j | čt | P | p |
| já | „Já/já⁶“. | R | r |
| je | 'e / e⁶ | S | s/ś⁴ |
| jo | 'ё / ё⁶ | t | t |
| ju | 'yu/ yu⁶ | v | u |
| k | na | ¢ | ŭ |
| l | l / l | F | F |
| ł | l | X | ch |
| m | m | C | C |
| n | n | h | C |
| ń | ny | w | s |
| Ó | o / e¹ | s | y |
| p | P | b | — |
| r | R | uh | E |
| s | S | Yu | ju / iu / u³ |
| S | kempování | já | ja / ia / a³ |
| s | w | ' | — |
| t | t | ||
| u | u / u¹ | ||
| ŭ | ¢ | ||
| proti | v | ||
| y | s | ||
| z | h | ||
| ź | sz | ||
| z | a |
¹ První možnost se po l nepoužívá; druhý - po l
² Písmeno h se používá pro kresbu zvuku [g]; písmeno g - pro zvuk [ґ] výbušnina
³ První možnost se používá na začátku slova, po samohláskách, ў, ь a '; druhý - po souhláskách (kromě ў a l); třetí - po l
⁴ První možnost se používá až před b; druhý - před b
⁵ Písmeno ł se používá před a, o, y, s, e a na konci slova; písmeno l - před b, e, e, u, i, i
⁶ První možnost se používá po souhláskách (kromě ć, dź, l, ń, ś, ŭ a ź); druhý je na začátku slova, po samohláskách, ć, dź, l, ń, ś, ŭ a ź
⁷ První možnost se používá na konci slova a před souhláskami; druhá je před samohláskami