Borozdna, Ivan Petrovič

Ivan Petrovič Borozdna
Datum narození 4. prosince nebo 9. prosince 1804
Místo narození Medvedovo , Starodubsky Uyezd , Chernihiv Governorate
Datum úmrtí 7. (19. prosince) 1858( 1858-12-19 )
Místo smrti Medvedovo , Starodubsky Uyezd , Chernihiv Governorate
občanství (občanství)
obsazení básník , překladatel
Logo Wikisource Pracuje ve společnosti Wikisource
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Ivan Petrovič Borozdna ( 1804 - 1858 ) - ruský básník a překladatel.

Životopis

Pocházel ze šlechtického rodu Borozdných . Jeho otec, Petr Ivanovič Borozdna (1765-1820), okresní maršál (vůdce šlechty) [1] , byl vnukem Záporižžské armády a oficiálně se stal ruským šlechticem na základě výnosu Kateřiny II z 3. května 1783. Jeho bratr Nikolaj Petrovič Borozdna byl guvernérem Smolenska .

Narodil se a dětství prožil na panství svého otce (vesnice Medvedovo , okres Starodubský , provincie Černigov, nyní Klincovskij okres Brjanské oblasti). V biografickém slovníku „Ruští spisovatelé. 1800-1917“ je uvedeno, že se narodil buď 4. prosince  ( 16 ),  1804 , nebo 9. prosince  ( 21 ),  1804 [ 2] .

V letech 1819-1823 vystudoval šlechtickou internátní školu na Moskevské univerzitě . Pod vlivem svých učitelů A. F. Merzljakova a I. I. Davydova se ujal překladů. Překládal starověké římské (z latiny), francouzské, švýcarské (německy mluvící), anglické a skotské (anglicky mluvící) básníky. Borozdna přeložil některé anglicky mluvící autory z jejich překladů do francouzštiny. Sepsání nejstarší z nich pochází z roku 1821. Od roku 1823, po usazení v Medvedově [3] , publikoval své překlady v časopisech moskevských („ Věstník Evropy “, „ Moskevský telegraf “) a Petrohradu („ Literární listy “, „ Syn vlasti “, „ Konkurent ““, „Slavyanin“ ), v novinách „News of Literature“, Literární dodatky k „ ruskému invalidovi “.

Borozdnovy básně jsou součástí antologie ruských překladů francouzské elegie připravené V. E. Vatsuro : 12 překladů Borozdny od N. Gilberta , E. Parnyho , C. Milvoise a A. Lamartina .

V roce 1828 dostal S. T. Aksakov cenzurní povolení k tisku sbírky „Pokusy v poezii“ (Moskva, 1828); 15. března 1829 byl Borozdna přijat za řádného člena Společnosti milovníků ruské literatury [4] . Ve skutečnosti po vydání Pokusů ve verších vydal Borozdna (1829) pouze jeden překlad, úryvek z Lamartinovy ​​básně Smrt Sokratova. Následovala nemoc a smrt manželky [5] a těžká psychická krize. Teprve v druhé polovině roku 1830 začal psát, šlo však již o původní básně, z nichž byla sestavena druhá sbírka Lyra (Moskva: typ. A. Semjon u císařského lékařského chirurga akad., 1834). V roce 1834 si Borozdna splnil své dávné přání cestovat po Rusku: navštívil Malou Rus, Novorossii a Krym, jejichž památkám věnoval své Básnické eseje o Ukrajině, Oděse a Krymu, psané formou dvanácti dopisů hraběti V. P. Zavadovský . Většina z nich byla napsána ve vesnici Medvedovo.

Poté byly vydány „Dopisy ve verších“ (Moskva: typ. S. Selivanovskii, 1837), „Paprsky a stíny“ (Moskva: typ. Gauthier a Monighetti, nar. A. Semyon, 1847). Název poslední sbírky odkazuje na sbírku „Twilight“ od Baratynského, která je uvedena v předmluvě. V próze napsal maloruskou pověst „Zlatá hora“.

Ve druhé polovině 30. let 19. století se oženil s umělkyní Lyubov Stepanovnou Stromilovou [6] . Borozdna si koupil vlastní dům v Moskvě, ale nezapomněl ani na panství Medvedovo - ekonomika a volební služba si vyžádaly návštěvu Černihovské oblasti. Rodinný život nevyšel a v roce 1843 se manželé, aniž by se rozvedli, rozešli „kvůli jeho cizoložství“ [2] . Neměli žádné děti [6] .

Yasinsky psal o smrti I.P. Borozdnyho . Když byl 4. prosince 1858 přijat program selské reformy , vypracovaný Ja. I. Rostovcevem a poskytující rolníkům možnost výkupu půdních přídělů a vytvoření orgánů rolnické veřejné správy, ne všichni s ním souhlasili.

Majitelé pozemků se shromáždili u sebe a natočili královské portréty. <...> Pochepovi došla zpráva o osudu našeho kmotra Ivana Petroviče Borozdny. V den vyhlášení emancipačního manifestu [ sic ] shromáždil své nejkrásnější služky v koupelně s hrnky sektu, nařídil jim sborově recitovat své oblíbené básně, posadil se do horké vody, otevřel si žíly a zemřel. Přátelům a známým připravil předběžnou sérii dopisů s jedinou frází: "Odcházím na onen svět jako Říman."

— Román mého života. Kniha vzpomínek / Jer. Jásinský. - M .; L . : Stát. nakladatelství, 1926. - S. 37.

Poznámky

  1. ↑ Brázdy // Nový encyklopedický slovník : Ve 48 svazcích (vyšlo 29 svazků). - Petrohrad. , Str. , 1911-1916.
  2. ↑ 1 2 Ruští spisovatelé, 1989 , s. 317.
  3. ↑ V roce 1855 měl 990 duší rolníků a asi 10 000 akrů půdy. Kromě toho měl Borozdny statek Stodolský u osady Klintsy, 30 verst od Medvědova.
  4. ↑ Borozdna byl přijat k řádnému členství o něco dříve než A. S. Puškin a E. A. Baratynskij , s nimiž se přátelil, zvolen 23. prosince 1829
  5. ↑ 28. září 2001 byly nalezeny pomníky z hrobů básníka a jeho manželky. Na jejím pomníku je nápis: „Popel Naděždy Lvovny Borozdné, rozené Nikiforové, která se narodila 10. června 1809 v Novém Selu v provincii Tver, zemřela 17. února 1830 ve vesnici Stadol v provincii Černigov. zde pohřben“ a poetický epitaf.
  6. ↑ 1 2 Petrov B. M. Básník Puškinovy ​​doby. Archivní kopie ze dne 28. prosince 2019 na Wayback Machine // Borozdna I. P. "Psáno ve vesnici Medvedovo ...". - Klintsy, 2004. - C. 7-86.

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
  • Brockhaus a Efron
  • Ruský životopisný