Verbalizace vědomí je proces přeměny nevědomé složky psychiky, stejně jako emocionálního, neformovaného obsahu vědomí, do verbálních a logických forem. Pokud jde o člověka, můžeme říci, že moderní psychologie se při komunikaci nebo reprezentaci abstraktních znalostí opírá o takové pojmy, jako jsou verbalizované a neverbalizované duševní jevy. Ve speciální psychologické terminologii se verbalizací vědomí rozumí především přesný verbální popis psychoterapeutem onoho emočního prožívání pacienta, který byl schopen empaticky uchopit.
Z psychologického hlediska se verbalizace od empatie liší tím, že psychoterapeut dokáže diferencovaněji reagovat na výpovědi pacientů, dokáže vycítit odstíny emocí, základy motivace, které často klienti sami nerozpoznají. Je také důležité zvážit, že v tomto případě se emocionální zážitek prostřednictvím terapeuta přenáší na samotného pacienta, což terapii nepochybně usnadňuje.
Stojí za zmínku, že verbalizace vědomí a empatie spolu souvisí. Při vysoké míře verbalizace je terapeut schopen být empatičtější než při nízké míře verbalizace. Lépe rozlišuje vnější (vnější) a vnitřní (vnitřní) obsah ve výpovědích pacientů, odhaluje významné akty prožívání, pomáhá pacientovi je objasnit. V důsledku toho dochází ke snížení neurotických symptomů.
Následující dvě odpovědi psychoterapeutů na stejný výrok pacienta mohou sloužit jako příklady nízkého a vysokého stupně verbalizace vědomí. Pacient: „Je to pro mě těžké, chci opustit manželku; ale nemohu to udělat z lítosti." Při nízké míře verbalizace si terapeut řekne, že je potřeba se tímto problémem zabývat, a ne komplikovat situaci. Terapeut s vysokou mírou verbalizace se pokusí proniknout do vnitřního světa klienta, vžít se na jeho místo, vycítit důvody, proč by se mohl dostavit pocit lítosti.
Proces verbalizace má nepochybně ozdravný charakter, neboť utváření nového porozumění u pacienta samo o sobě vede ke změně dřívějšího maladaptivního systému představ o sobě a konfliktní situaci. V kontextu terapie, kde je empatická komunikace bezmocná, je verbalizace účinným prostředkem k vyjádření pacientova vnitřního prožívání a prožitků a oslabuje maladaptivní psychickou obranu.
Tuto vlastnost je tedy psychoterapeut povinen v sobě rozvíjet, protože nejen v terapeutické situaci, ale i v životě.
Mezi techniky aktivního naslouchání lze rozlišit následující techniky verbalizace:
V první technice je důraz kladen na schopnost zapamatovat si, co pacient řekl, ve druhé - na přesné a prostorné parafrázování a ve třetí - na vytváření určitých hypotéz a jejich testování o vnitřním světě komunikačního partnera.
Bohužel v naší době existuje jen málo studií o verbalizaci vědomí, ale získaná data (ve studii Tashlykova V. A., Froburg I., 1985) naznačují, že její rozvoj přispívá k rozšíření rozsahu psychologické citlivosti na aspekty vědomí klienta a přispívá k rozvoji psychoterapeutické flexibility.chování.
R. Kociunas Základy psychologického poradenství M .: „Akademický projekt“, 1999
Shabanov S., Aleshina A. Emoční inteligence. Ruská praxe. - M .: Mann, Ivanov a Ferber, 2013 ..