Zavinění je nejdůležitější složkou subjektivní stránky při spáchání přestupku či deliktu , vnitřního postoje člověka k prováděnému jednání ( nekonání ) a následkům v jeho důsledku způsobených.
Vina v trestním právu je prvkem subjektivní stránky corpus delicti , předpokladem trestní odpovědnosti . Podle v současnosti převládající psychologické teorie viny je definována jako duševní postoj člověka k jím spáchanému společensky nebezpečnému činu stanovenému trestním zákonem a jeho následkům. Existují i jiné teorie viny.
V trestním právu se rozlišují dvě formy zavinění - úmysl a nedbalost . V rámci úmyslu se rozlišuje úmysl přímý a nepřímý , v rámci nedbalosti - trestná lehkovážnost a trestná nedbalost . Existují i trestné činy s dvojí (smíšenou) formou zavinění.
Úmyslná forma zavinění předpokládá uvědomění si podstaty spáchaného činu , předvídání jeho následků a přítomnost vůle směřující k jeho spáchání [1] .
Nedbalost se vyznačuje lehkovážnou kalkulací, aby se předešlo škodlivým důsledkům jednání osoby, nebo nedostatkem předvídání výskytu takových důsledků. Nedbalost je méně častá než úmysl , nicméně z hlediska svých důsledků mohou být nedbalé trestné činy (zejména ty, které se týkají použití určitých typů zařízení, atomové energie atd.) neméně nebezpečné než úmyslné.
Trestní zákon může stanovit i situaci, kdy v důsledku úmyslného trestného činu dojde ke způsobení těžkých následků, které nebyly kryty úmyslem osoby. Trestní odpovědnost za takový čin nastává pouze tehdy, pokud ve vztahu k těmto následkům došlo k zavinění ve formě lehkomyslnosti nebo nedbalosti. Takový trestný čin se nazývá trestný čin dvojího zavinění a obecně se má za to, že byl spáchán úmyslně.
Trestní právo většiny zemí neumožňuje objektivní imputaci , tedy odpovědnost za čin spáchaný nevinně. Čin se považuje za spáchaný nevinně, pokud osoba nepředvídala společensky nebezpečné následky svého činu a vzhledem k okolnostem případu je nemohla a neměla předvídat.
Ve správním právu je vina prvkem subjektivní stránky složení správního deliktu, je definována jako duševní postoj subjektu k protiprávnímu jednání či nečinnosti a jeho následkům.
Ve správním právu se rozlišují dvě formy zavinění - úmysl a nedbalost.
Správní delikt je uznán za spáchaný úmyslně , jestliže ten, kdo jej spáchal, si byl vědom protiprávnosti svého jednání (nečinnosti), předvídal jeho škodlivé následky a přál si, aby takové následky nastaly, nebo je vědomě umožnil nebo s nimi zacházel lhostejně. [2]
Správní delikt je uznán za spáchaný z nedbalosti , pokud osoba předvídala možnost vzniku škodlivých následků svého jednání (nečinnosti), avšak bez dostatečných důvodů, domněle počítal s předcházením takových následků nebo možnost takových následků nepředvídala, ačkoliv měl a mohl je předvídat. [3] Správní právo, stejně jako trestní právo, rozlišuje dvě formy zavinění z nedbalosti – lehkovážnost a nedbalost.
Rozlišení úmyslného zavinění a zavinění z nedbalosti při spáchání správního deliktu má velký praktický význam: v některých případech řád správních deliktů klasifikuje jako pochybení pouze úmyslné jednání (nečinnost), zakládající znaky zavinění z nedbalosti vylučuje řízení o správním deliktu. [čtyři]
Vina právnické osoby (jako subjektu správního deliktu, který nemá způsobilost se k spáchanému protiprávnímu jednání psychicky vztáhnout), je vyjádřena v její schopnosti dodržovat pravidla a normy, za jejichž porušení je poskytována správní odpovědnost a nepřijetí všech opatření, která závisí na nich, aby je splnili.
Vina v občanském právu je subjektivní podmínkou občanskoprávní odpovědnosti a je definována jako duševní postoj subjektu k jeho protiprávnímu jednání, který ukazuje míru jeho zanedbání zájmů protistrany nebo společnosti.
Pojem viny je aplikovatelný jak na občany , tak na právnické osoby . Vina právnických osob se projevuje provinilým chováním jejich zaměstnanců [5] a vychází ze schopnosti právnické osoby zastoupené jejím orgánem (vedoucím pracovníkem) předvídat protiprávní jednání svých zaměstnanců a svým jednáním je předcházet či potlačovat.
V občanském právu se rozlišují dvě formy zavinění – úmysl a nedbalost (prostá a hrubá).
Úmysl nastává, když chování člověka záměrně směřuje k porušení povinnosti.
V případě zavinění ve formě nedbalosti postrádá chování osoby prvky úmyslu: nesměřuje k úmyslnému spáchání porušení povinnosti, ale chybí mu pečlivost a obezřetnost potřebná pro řádné splnění povinnosti.
Neexistenci viny prokazuje ten, kdo povinnost porušil. [6] Pachatel tedy musí prokázat: