Zahraniční politika NRA / NSRA je unikátním příkladem zahraničněpolitických vztahů realizovaných jednou zemí v relativně krátkém časovém období. Zpočátku albánské vedení spoléhalo na spolupráci pouze s jednou, ale silnou zemí. Navíc za období od roku 1946 do roku 1978. byl třikrát vyměněn hlavní partner ( FPRY , SSSR , ČLR ). Později, po přerušení vztahů se svým posledním spojencem, Čínskou lidovou republikou, albánské vedení radikálně změnilo svou zahraniční politiku a přešlo na úplnou autarkii . Albánie zůstávala téměř 10 let zcela uzavřenou zemí. Ke konci 80. let se ale spolu s obecným procesem demokratizace v zemích střední a jihovýchodní Evropy rozhodla Albánie zaujmout aktivnější pozici v evropské politice. K dokončení tohoto procesu však došlo po úplné změně základů albánského státu.
Po skončení druhé světové války a vyhnání útočníků z albánských území začalo vytváření samostatného albánského státu. 11. ledna 1946 byla vyhlášena Albánská lidová republika (PRA) a v březnu byla přijata ústava, která upevnila lidově demokratický systém. V souladu s tím vyvstala otázka mezinárodního uznání mladého státu.
První zemí, která v dubnu 1945 uznala prozatímní vládu Albánie, byla Jugoslávie (FPRY) . Zároveň se v prvních poválečných letech nadále aktivně rozvíjely úzké vztahy mezi Albánci a Komunistickou stranou Jugoslávie, které se rozvinuly během válečných let. V prosinci 1945 tak vznikla první společnost přátelství a kulturní spolupráce mezi Albánií a zahraničím – a stala se jím společnost Albánie-Jugoslávie. FPRY se také stala první zemí, kterou oficiálně navštívil předseda albánské demokratické vlády E. Hodža. V důsledku toho byla 9. července 1946 podepsána první smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci v historii země. Také Jugoslávie poskytovala Albánii půjčky pro ekonomické potřeby a poskytovala různou podporu ve věcech budování strany a státu. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že obchodní vztahy mezi NRA a SSSR byly navázány teprve na podzim roku 1946 a vývoj albánského státu probíhal po jugoslávském vzoru a s jugoslávskou pomocí, pak můžeme konstatovat vedoucí úlohu Jugoslávie v albánské zahraniční politice v této fázi. Po FPRY Polsko, Bulharsko a Československo oznámily uznání NRA. A v prosinci 1946 byly navázány plnohodnotné diplomatické vztahy se SSSR.
Vztahy se západními zeměmi byly napjaté. Velká Británie a Spojené státy sem vyslaly své diplomatické mise v roce 1945, které byly poté kvůli neshodám staženy. Tato skutečnost ztížila vstup NRA do Organizace spojených národů. V lednu 1945 prozatímní vláda Albánie vyjádřila přání zúčastnit se zakládající konference OSN v San Franciscu, proti které se Řecko důrazně postavilo. Albánie se práce na konferenci neúčastnila, v únoru 1947 získala status „nezávislé moci“ a teprve v roce 1955 se stala řádným členem organizace. Ani Pařížská mírová konference z roku 1946 nepřinesla žádná vítězství: Albánie získala pouze právo poradního hlasu, výše reparací byla snížena na minimum a Řecko na ni předkládalo územní nároky.
V důsledku toho první roky existence albánského státu předurčily orientaci Albánie na skupinu socialistických zemí.
Později, na pozadí úzkých vazeb s Jugoslávií, začal aktivní rozvoj vztahů se SSSR. V červenci 1947 se tak uskutečnila první oficiální návštěva vládní delegace NRA v čele s E. Hodžou v Moskvě. SSSR schválil probíhající reformy v zemi, poskytl půjčku za výhodných podmínek a zavázal se pomoci Albáncům v budoucnu. Paralelně se tak začaly rozvíjet vztahy s Jugoslávií a Sovětským svazem.
Rok 1948 však poznamenal sovětsko-jugoslávský konflikt. Albánské vedení plně podporovalo Stalina a 1. července 1948 rozvázalo všechny existující ekonomické dohody s Jugoslávií s odůvodněním, že jsou „neslučitelné se statusem Albánie jako suverénního a nezávislého státu“ [1] . Poté se NRA na více než 10 let zcela dostala pod sovětský vliv.
V důsledku přerušení vztahů s Jugoslávií byly zbrzděny ekonomické reformy v zemi a ukazatele ročního plánu na rok 1948 byly splněny jen z poloviny. Právě spolupráce se SSSR vytvořila podmínky pro další rozvoj ekonomiky NRA – E. Hodža na zasedání Rady v červenci 1949 poznamenal, že „budování základů socialismu v Albánii není možné bez morálního, politického a materiální pomoci Sovětského svazu“ [2] .
V 50. letech 20. století Albánie přešla na sovětskou praxi pětiletých plánů. SSSR poskytl NRA nejen úvěry, ale také vybavení a také poskytl technickou pomoc při výstavbě mnoha zařízení. Sovětské dodávky tedy představovaly 93 % vybavení pro těžební a ropný průmysl, 90 % nákladních automobilů, 80 % traktorů [3] . Zároveň byly opakovaně odepisovány dluhy z úvěrů a většina pomoci byla poskytována bezplatně nebo za zvýhodněných podmínek. Do Albánie byli vysláni četní poradci specializující se na různé obory a mnoho Albánců se díky studiu na sovětských univerzitách stalo vysoce kvalifikovanými odborníky. Sovětský svaz také neocenitelně přispěl k formování vzdělávacího systému a rozvoji vědy, kultury a umění v zemi. Došlo k významné interakci podél stranické linie: v 50. letech 20. století. Pravidelně se konaly sovětsko-albánské summity. Důležitou složkou bilaterálních vztahů byla i vojenská spolupráce, například v Albánii sídlily sovětské ponorky. Vrcholem sovětsko-albánské spolupráce byla návštěva N. S. Chruščova v NRA v květnu 1959, první návštěva v historii země šéfa vlády velmoci.
Albánie se odmítla zúčastnit „Marshallova plánu“ a v únoru 1949 se stala členem RVHP a v roce 1955 – členem Varšavské smlouvy . Zároveň se zlepšily vztahy s ostatními socialistickými zeměmi: Albánie získala prostřednictvím RVHP zařízení pro telefonní a telegrafní stanice z Maďarska, tanky z Polska, textil z Československa, cement z Rumunska, sazenice z Bulharska a mnoho dalšího.
Obecně mezinárodní postavení NRA v 50. letech 20. století. posílena. Diplomatické vztahy byly navázány s řadou neutrálních států a také se skupinou asijských a afrických zemí, které se v těchto letech osamostatnily. Jak již bylo uvedeno, v roce 1955 se Albánie stala členem OSN. Všechny tyto úspěchy byly opět z velké části umožněny podporou poskytovanou Sovětským svazem [4] .
Přes všechen vnější blahobyt se však v bilaterálních vztazích začaly objevovat neshody. První známka rozdílnosti sovětských a albánských názorů je spojena s 20. sjezdem KSSS a kurzem k překonání kultu osobnosti – Hodža, horlivý stalinista a vidící ohrožení své vlastní pozice ve straně, byl strach z takových tendencí [5] .
V budoucnu vyvstala otázka o vztazích s Jugoslávií. Jestliže Sovětský svaz nabral kurz k obnovení vztahů s FPRY, pak v Albánii tento kurz vyvolal extrémní nepřátelství. Především to bylo způsobeno vnitropolitickým vývojem země a využíváním „kapitalisticko-revizionistického obklíčení země“ [6] albánským vedením k ospravedlnění represí probíhajících v zemi.
Zároveň došlo k zintenzivnění kontaktů s čínskými komunisty. V říjnu 1954 tak došlo k navázání čínsko-albánských obchodních vztahů, kdy Čína poskytla NRA zdarma různé zboží v hodnotě asi 2,5 mil. USD a půjčku 12,5 mil. USD V následujících letech došlo k výraznému nárůstu čínské pomoci: v r. V roce 1955 pokryly půjčky ČLR 4,2 % záporné obchodní bilance Albánie, v roce 1956 - 17 %, v roce 1957 - již 21,6 % [7] .
Na schůzce vedoucích představitelů komunistické strany v Bukurešti v červnu 1960 a na mezinárodní konferenci komunistických a dělnických stran konané v Moskvě v listopadu až prosinci 1960 podpořili představitelé CHKO Čínskou komunistickou stranu a nikoli KSSS. Ta, která se rozhodla Albánii potrestat, zdržela platbu půjček a odmítla albánské žádosti o dodávku sovětských traktorů. ČLR naopak v únoru 1961 poskytla NRA novou půjčku. Albánci zaujímali stále více pročínské pozice. 7. listopadu 1961 na slavnostním setkání u příležitosti 20. výročí CHKO Hodža poprvé veřejně kritizoval protisovětskou kritiku. Nevyhnutelným se stalo přetržení vztahů se SSSR, k čemuž došlo na podzim 1961. Sovětská strana vzápětí zrušila již dohodnuté půjčky v rámci třetí pětiletky na léta 1961-1965, byli odvoláni sovětští specialisté z Albánie a albánští studenti nemohli pokračovat ve studiu v SSSR. Vztahy s ostatními zeměmi socialistického tábora byly udržovány, ale úroveň diplomatických misí byla snížena. Účast Albánie v RVHP ve skutečnosti skončila a v roce 1968 sama Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy.
V důsledku toho Sovětský svaz, který byl hlavním spojencem Albánie po celá padesátá léta, postoupil svou vedoucí roli Čínské lidové republice [8] .
Přestože Albánci doufali, že pomoc z Číny bude ještě větší než ta sovětská, ČLR se nechtěla stát novým dárcem albánské ekonomiky. Čínská pomoc začala do Albánie přicházet až v roce 1963, tedy o dva roky později, ale rozsahem ani účinností se nedala s tou sovětskou srovnávat. Číňané se navíc snažili o rozvoj zemědělského sektoru albánské ekonomiky, což bylo v rozporu s aspiracemi albánského vedení, které spoléhá na rozvoj těžkého průmyslu.
Přesto, částečně pod tlakem Albánců, ČLR opakovaně poskytovala úvěry NRA a podle dohody z roku 1968 převzala závazky pomoci při mechanizaci albánského zemědělství, při provádění geologického průzkumu, při rozšiřování obchodní flotily země, v výstavba více než 30 různých objektů. . V Albánii tak Čína vybudovala chemické závody v Durres, Tiraně a Vloře a velký textilní závod v Beratu, nástrojárnu ve městě Korca, stejně jako závod na výrobu minerálních hnojiv a závod na náhradní traktory. díly.
Nejdůležitější je skutečnost, že ekonomickou spolupráci obou zemí provázelo ideologické sbližování. Albánské vedení přijalo mnoho maoistických myšlenek a tři hlavní postuláty – princip „soběstačnosti“, teorie „obležené pevnosti“ a „dvou supervelmocí“ – byly základem rozvoje albánského státu. Kurz „soběstačnosti“, po čínském vzoru, vyhlášený na plénu ÚV CHKO v červenci 1964, přitom neznamenal odmítnutí vnější pomoci, nyní se na něj začalo pohlížet jako na „mezinárodní pomoc“ těmi, kteří chtěli pomoci [9] .
Zásadní byly změny v oblasti kultury. V roce 1967 byla NRA prohlášena za ateistický stát a všechny náboženské instituce byly přeměněny na sekulární kulturní instituce. V roce 1968 bylo přijato usnesení o revoluci ve škole. Hlavní smysl tohoto procesu byl redukován na rozvoj vojenské a tělesné přípravy studentů a na školách byly dokonce vytvořeny polovojenské oddíly mládeže. Současně byl veden boj proti kosmopolitismu a buržoaznímu vlivu v literatuře a zahraniční literatura, film a hudba byly pronásledovány. Analogicky s Čínou byla také provedena vojenská reforma v NRA: všechny vojenské hodnosti byly zrušeny, jednota velení byla zrušena a instituce politických komisařů byla obnovena.
Čína zase získala také důležité politické výhody ze spolupráce s Albánií. Jako řádný člen OSN tedy Albánie působila jako dirigent čínských zájmů v této organizaci. Ale vstup Čínské lidové republiky na mezinárodní scénu v roce 1971 se získáním křesla v OSN vážně zmátl albánské vedení. Albánie také ostře reagovala na zlepšení čínsko-amerických a čínsko-jugoslávských vztahů. Opět došlo k neshodám ve vztazích NRA s jejím hlavním spojencem.
K přetržení vztahů s Čínou samotnou došlo v roce 1978, po kterém Albánská republika vstoupila do téměř desetiletého období mezinárodní izolace.
I po přerušení vztahů s Jugoslávií se objevila teorie o „existenci Albánie v podmínkách kapitalistického obklíčení“. Jak píše N. D. Smirnova, vliv vnějších faktorů na výskyt obtíží v oblasti ekonomiky byl zveličený, a tím byly zakryty „nedostatky vzniklé v důsledku nekvalifikovaného vedení“ ministerstev a různých ekonomických útvarů [10] . Zároveň se objevila formulace „budovat socialismus, v jedné ruce držet trsátko a v druhé pistoli“, která ospravedlňovala neúměrně velké výdaje na údržbu armády a policejního aparátu a přispívala k udržení poměrů v země v blízkosti válečného výjimečného stavu.
Albánské vedení se po událostech roku 1956 v Maďarsku a následném prudkém vyostření albánsko-jugoslávských vztahů znovu přiklonilo k tomuto vzorci. Země opět prošla obdobím „špionážní mánie“ a boje proti revizionismu [11] . Obrovskou publicitu získal kriminální případ dvou bývalých hrdinů národně osvobozeneckého boje za druhé světové války, kteří byli v důsledku vyšetřování zastřeleni.
V důsledku zhoršení (a následně natržení) vztahů s Čínou a absence nového alternativního partnera vytvořila albánská propaganda nový mýtus, že Albánie je téměř jedinou socialistickou zemí, které se podařilo plně zachovat ideologickou čistotu, mj. v r. zahraniční vztahy.. Formule, že Albánie nikdy nenaváže vztahy se dvěma velmocemi, imperialistickým USA a sociálně imperialistickým SSSR, byla pevně zakotvena v albánské politice.
Brzy byla přijata nová ústava, která zafixovala nový název země – Albánská lidová socialistická republika. Ve skutečnosti nový hlavní dokument země upevnil ideologizovanou myšlenku, že v Albánii byl vybudován „ideální socialismus“ [12] . Pokud jde o zahraniční politiku, hovořilo se o zásadách marxismu-leninismu jako hlavních pro zahraničněpolitické vztahy a také o politice přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci se socialistickými zeměmi. Avšak pouze dvě země, Kuba a Vietnam, měly právo být nazývány socialistickými státy, v albánském smyslu.
Tím byly omezovány téměř všechny kontakty s vnějším světem a zároveň byla proklamována zásada „spoléhat se pouze na vlastní síly“. Albánské vedení například ignorovalo Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a všechny přípravné akce k ní, stejně jako konferenci o problémech vzájemné redukce armád ve střední Evropě. Postoj ke světu byl přitom krajně nepřátelský. V albánské společnosti skutečně panovala víra v možnost vnějšího útoku na zemi. Z tohoto důvodu začala v Albánii aktivní výstavba bunkrů. V důsledku toho Albánie opustila hlavní procesy evropské a světové politiky.
Důležité je, že v zemi samotné nedošlo k oficiálním neshodám ohledně kurzu zahraniční politiky. Tak například III. sjezd CHKO v květnu až červnu 1956 zaznamenal jednotu strany v otázkách zahraniční a vnitřní politiky. Opakovaně se však objevovaly případy odvolání z vysokých funkcí a vyloučení ze strany za „protistranickou, protimarxistickou a revizionistickou činnost“. Jinými slovy, jakékoli pokusy o kritiku a zavádění změn v oficiálním kurzu, ať už jde o zahraniční nebo domácí politiku, byly v albánském státě ostře potlačeny.
V dubnu 1985 zemřel stálý vůdce Albánců E. Hodža. K moci se dostaly nové síly, které si začaly uvědomovat, že ekonomické potíže byly způsobeny spíše vnitřními příčinami, a nikoli kapitalisticko-revizionistickou blokádou. Došlo k pochopení potřeby změny, a to jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. Takže v roce 1987 byly navázány diplomatické vztahy se SRN, v letech 1987-1989. diplomatické styky s NDR, Bulharskem, Maďarskem a Československem byly povýšeny na úroveň velvyslanců. S mnoha zeměmi, např. s Rakouskem, Švédskem, Finskem, byly uzavřeny dohody o hospodářské spolupráci, o kulturní a vědecké výměně. Albánské delegace se začaly účastnit různých jednání ministrů všech resortů balkánských států.
Ale přesto, zatímco NSRA byla nadále uzavřenou zemí. Právě zkušenost s interakcí s těmito zeměmi dokázala novému albánskému vedení nezbytnost účasti země ve světových procesech [13] . V důsledku toho v roce 1990 NSRA přišla s novým konceptem zahraniční politiky, který jí umožnil stát se plnohodnotným účastníkem mezinárodních vztahů. Okamžitě začala jednání o navázání diplomatických vztahů se SSSR a USA a počátkem roku 1991 proběhla s oběma zeměmi oficiální výměna velvyslanců.
Události, které začaly v socialistických zemích střední a jihovýchodní Evropy, měly dopad i na Albánii: v dubnu 1991 nově zvolený parlament schválil nový ústavní zákon, podle kterého byla Albánie prohlášena za demokratický ústavní stát. Historie NSRA a její zahraniční politika se uzavřela.