Habitoskopie je odvětví forenzní technologie , které studuje teoretická ustanovení a technické a forenzní nástroje a metody pro shromažďování, studium a používání údajů o vzhledu osoby [1] [2] [3] .
Základy teorie forenzní habitoskopie položil na konci 19. století francouzský kriminalista Alphonse Bertillon , který navrhl metodu „verbálního portrétu“. Tuto techniku zdokonalil v roce 1902 Rudolf Archibald Reiss . K rozvoji této vědy přispěl také Cesare Lombroso [3] .
Předmětem této forenzní doktríny je vzhled , znaky osoby. Habitoskopie se skládá ze systému vědeckých tezí, na jejichž základě vznikají praktické návrhy na shromažďování, fixaci, analýzu a vyhodnocování informací o vzhledu člověka, které spolu se zákony vysvětlujícími povahu vzhledu člověka tvoří předmět habitoskopie jako vědy [1] [2] [ 3] .
Úkolem habitoskopie je rozpoznat člověka podle známek jeho vzhledu. Identifikačním objektem mohou být jak hmotné nosiče informací (foto, video, odlitky masek apod.), tak verbální prostředky popisu (výslechové protokoly, slovní a jiné portréty, orientace). Lidské pozůstatky (mrtvola, lebka atd.) jsou také označovány jako identifikační předměty [3] .
Vzhled označuje vnější vzhled člověka, který zůstává po celý život relativně neměnný [1] . Jedná se o komplex vizuálně vnímaných znaků. Jako hlavní vlastnosti se uvádí individualita, relativní stabilita a odrazivost [3] .
Gabitoskopie se provádí obnovením vnějšího vzhledu osoby prostřednictvím vytvoření subjektivního nebo fotokombinovaného portrétu a funguje jako vědecký základ pro zkoumání portrétu a metoda pro slovní popis osoby [2] .
V současné době získávají biometrické technologie na popularitě jako výzkumné metody , které obsahují informace o fyzických a fyziologických vlastnostech člověka - termogram obličeje (diagram krevních cév), hlas, vzor duhovky oční skořepiny , papilární vzor prstů , fragment genetického kódu atd. [3]