Den hidžábu a cudnosti ( persky روز حجاب و عفاف ) je íránský svátek slavený 12. července (21. tir ve slunečním kalendáři hidžry ).
Ajatolláh Seyyed Hossein Tabatabai Kami, významný šíitský teolog, poprvé navrhl povinné nošení hidžábu. V červenci 1935, za vlády Reza Shah Pahlavi, ajatolláh předložil tento návrh k diskusi s dalšími teology Mašhadu. Na takový projekt reagovali mimořádně pozitivně a Tabatabai Kami odjel do Teheránu. [jeden]
Usadil se ve městě Rhea poblíž parku Saraj-ol-Molk. Obrovské množství lidí k němu chodilo na kázání. Pahlavího vláda to viděla jako hrozbu vzpoury proti úřadům. Tabatabai byl umístěn do domácího vězení bez možnosti setkat se s kolegy. Směl komunikovat pouze s rodinou. [2]
Poté, co se dozvěděli o zatčení teologa, začaly masové demonstrace lidu v některých městech Íránu (zejména Mashhad). Lidé se sešli v mauzoleu imáma Rezy na kázáních šejka Mohammada-Taqiho Pahlula, který mluvil o svévoli moci nad svým kolegou a vyzýval lidi k boji proti nečestnosti v zemi. S každým protestem jich bylo víc. Během potlačování povstání bylo režimními silami zabito a zraněno více než 1400 lidí.
O několik týdnů později byl teolog vyhoštěn do Iráku. Tabatabai Kami se usadil v Najaf, kde pokračoval ve své kazatelské činnosti. [3]
Po vítězství Velké islámské revoluce v roce 1979 stanovila Generální rada pro kulturu 12. červenec – den, kdy se konala diskuse o povinném nošení hidžábu – oficiálním dnem hidžábu a cudnosti v Íránu. [4] [5]
Hidžáb ( arabsky حجاب - závoj, závoj) - oděv, který zakrývá tělo od hlavy až k patě. V muslimských zemích je hidžáb jakýkoli oděv, který zakrývá hlavu, trup, paže až po zápěstí a nohy po kotníky.
V tomto ohledu existuje koncept „správného“ hidžábu. Kánony islámu ukládají přísná pravidla pro nošení hidžábu, jako například:
Ve všech muslimských zemích je nošení „správného“ hidžábu aktivně propagováno jako znamení skutečného závazku k islámu.
V islámu se věří, že pro ženu je nošení hidžábu náboženskou povinností, ukazatelem podřízení se Alláhovi. Pokud žena nosí hidžáb, zbavuje se marné a sobecké touhy ukázat svou krásu a soutěžit v ní s ostatními ženami. To je vnitřní touha ženy, která se umocní pouze tehdy, když žena nesmyslně dává najevo svou krásu, ale je omezována skromností a schováváním těla pod hidžáb.
Svatá kniha muslimů, Korán, říká, že s pomocí hidžábu budou ženy „snáze rozpoznatelné (rozlišovat od otroků a nevěstek) a nebudou uráženy“. Další funkcí hidžábu je tedy chránit ženu před urážkami a újmou. Patří sem formy sexuálního zneužívání, obtěžování a násilí, které jsou ve společnosti běžné. Muslimové věří, že nenáboženský muž dostává protichůdný signál a považuje nahé tělo ženy za volání. Naopak hidžáb muži signalizuje, že jeho majitelka je skromná a cudná nepřístupná žena. [6]
Nošení hidžábu v Íránu po islámské revoluci v roce 1979 je povinné. Nošení „správného“ hidžábu je podporováno, ale mladší generace, méně náboženská než jejich rodiče, dodržuje pouze minimální pravidla hidžábu. Je povoleno nosit tříčtvrteční rukávy a šátky, které zcela nezakrývají vlasy. Při nošení kalhot se za povinné považuje i nošení kardiganů nebo kabátů, které zakrývají hýždě.
V rámci propagace „správného“ hidžábu ve vzdělávacích institucích, vládních agenturách a na některých dalších místech byl zaveden speciální dress code, včetně specifické íránské opěrky hlavy maknae ( persky مقنعه ) – speciálně šitého šátku, který zcela zakrývá hlava (kromě obličeje) a hrudník.