Diction (z latinského dictio - výslovnost) - jasná výslovnost zvuků v souladu s fonetickými normami jazyka . Expresivita dikce je důležitým aspektem dovednosti herce, zpěváka nebo řečníka.
Jasná artikulace zvuků závisí na stupni tréninku aktivních orgánů řeči - rtů, jazyka. Proto rozvoj jasné dikce vždy začíná svalovým tréninkem - artikulační gymnastikou.
Po rozvinutí jasnosti akcí aktivních řečových orgánů pomocí artikulační gymnastiky je nutné přejít k formování správných dovedností pro vyslovování jednotlivých samohlásek a souhlásek jazyka. Je třeba mít na paměti, že při vyslovování samohlásek je třeba dbát na správnou polohu a zvuk zaměřit na konečky zakrytých rtů. Artikulace samohlásek by měla být jasná, ale ne rozmáchlá - pohyby jsou malé v amplitudě, rty jsou shromážděny.
Známí mistři uměleckého slova říkají, že dikce do značné míry určuje profesionální konformitu umělce a nedostatky v dikci brání nebo znemožňují člověku být umělcem. Tyto požadavky platí i pro reproduktor. Při zvládnutí základů výřečnosti se odstraňují nedostatky v dikci. Koneckonců, dikce je míra výrazu ve výslovnosti slov a slabik, to je způsob vyslovování zvuků a způsoby, jak víte, mohou a měly by se zlepšit.
Samotné vady výslovnosti však nejsou tak škodlivé jako nežádoucí efekt způsobený zkreslením zvuků. Jasná dikce usnadňuje vnímání jazyka publikem a nejasná, vágní výslovnost narušuje porozumění slovům; špatná výslovnost někdy jednoduše zbavuje frázi významu. Silná zkreslení zvuků – ostré „g“, pískání „s“, sípavé „sh“, hrdelní „r“ – rozptylují pozornost posluchačů, nutí je poslouchat zvukové vady, přerušují myšlenkový sled.
Vynikající starověký řecký řečník Demosthenes si vzal do úst kamínky a tak zpaměti četl pasáže z děl básníků, aby byla jeho výslovnost jasná.