Dinaty (řecky δυνατοί – „silný“, z dynatós – „mocný“) je byzantský termín, který se poprvé objevil ve vztahu k válečným veteránům 9. století, ale je zmiňován především v legislativních dokumentech 10. století.
Přesná definice termínu „dinates“ v moderních byzantských studiích nebyla dána: je předmětem vědeckých diskusí. První zmínka o dinatách pochází z 9. století: tak se jmenovali ti, kteří se projevili ve válkách vedených císařem Lvem III., veteráni, kteří byli tak či onak obdařeni zeměmi s tématy Malé Asie po r. pustošení 7.-8. století, začalo v 9. století opět přinášet značné příjmy. Po získání půdy takoví feudálové postupně rozšiřovali svůj majetek, zabírali pozemky svobodných rolníků a nutili je platit poplatky. V polovině 10. století obsadili dinatové prakticky všechny nejvyšší správní a vojenské posty ve správní struktuře byzantské Malé Asie.
Všeobecně se uznává, že ve většině případů se slovem „dinats“ označovali velké feudální pány-vojenské vůdce [1] , ačkoli civilní a církevní úředníci, včetně opatů klášterů, mohli také označovat dinaty. V sovětských dílech byly dinaty zpravidla chápány jako dominantní vrstva byzantské společnosti. Mnoho učenců považuje velké a bohaté vlastníky půdy za dinaty, zatímco například francouzský byzantský učenec Paul Lemerle poukázal na to, že pro příslušnost k dinatům je nutné mít především významnou duchovní a světskou moc, přičemž držba velké nebo jakékoli množství půdy nebo majetku nebylo určujícím faktorem.
V devátém století se pokusy dinatů o podmanění svobodného rolnictva maloasijských témat Byzance staly jedním z důvodů povstání proti císařské moci pod vedením Tomáše Slovanského (821-825). Následně byl tento termín aplikován i na velké feudály evropských provincií. Dinatové dosáhli největšího vlivu během dynastie Palaiologos (1261-1453) - současně s poklesem autority ústředních úřadů.