| Józef Domanevsky | |
|---|---|
| Josef Domaniewski | |
| Datum narození | Konec 16. století |
| Datum úmrtí | První polovina 17. století |
| Země | |
| Vědecká sféra | teologie , filozofie |
Jozef Domanevsky ( Domanovsky ; polsky. Josef Domaniewski ; konec 16. - první polovina 17. století) byl polský básník a filozof, zastánce reformace v Litevském velkovévodství .
Jozef Domanevsky byl jedním z nejaktivnějších sociniánů v Litevském velkovévodství. Koncem 90. let 16. století se stal hlavou nonadorantismu. Jeho spolupracovníci ( Simon Budny , D. Belinsky) považovali Krista za člověka, kritizovali Bibli a neuznávali nesmrtelnost duše.
V lednu 1594 se s Janem Liciniem Namyslovským zúčastnil jako socinián sporu s profesorem vilenské jezuitské akademie Martinem Smigletským o Kristovu věčnost, přiklonil se v této otázce k nominalismu [1] .
Józef Domanevsky určil místo člověka jeho třídní příslušností. Věřil, že člověk by se měl projevit v okolnostech, ve kterých se ocitl z vůle osudu. Práce je morální povinností člověka, zárukou jeho šťastného života. Upřednostňoval morální a etické otázky.
Inklinoval k ateismu , za což byl roku 1600 vyloučen ze sociniánského společenství . Odklon od společenských aktivit se začal věnovat poezii [2] .
Lubčenská tiskárna vydala v letech 1620-1623 v latině a polštině básnická díla „Šalamounovy aforismy v poetickém podání“ ( 1623 ) „Život na venkově a ve městě“, „Výstraha pro ty, kdo hodně mluví a nic nedělají“, „ Některé emblémy“.
Z hlediska humanistické etiky odsuzoval neřesti společnosti, oslavoval pracovitost, poctivost a touhu po vědění. V básni „Život venkova a měst“ hovoří o výhodě života na venkově – životě „přirozeném“ [3] .