Živá publikace je vědecká práce zveřejněná na internetu ve veřejné doméně, kterou její autor neustále aktualizuje.
Živá publikace do jisté míry připomíná článek na Wikipedii . Hlavní rozdíl je v tom, že na Wikipedii všichni členové wiki komunity upravují článek a starají se o relevanci jeho obsahu, ale nikdo není za článek osobně odpovědný. Wikipedie je tak často nucena smířit se s existencí článků zapomenutých autory, jejichž relevance je již dávno minulostí.
Naproti tomu jméno autora živé publikace je výslovně uvedeno vedle názvu. Autor je absolutním vlastníkem živé publikace: on a pouze on má právo v ní kdykoli provádět změny. Autor, který svou publikaci prohlásil za živou, může sám, nebo jde-li o publikaci vyrobenou na zakázku, pro někoho jiného, na sebe vzít povinnost ji nejen neustále vylepšovat, ale neméně důležité je i sledovat vývoj v studijního oboru a vše nové systematicky promítat do svého textu.
Neméně zajímavá je paralela mezi tradičními a živými publikacemi. V dnešní době se naprostá většina publikovaných vědeckých prací dříve či později objeví na internetu ve veřejném vlastnictví. A zde, pokud autor projeví přání dát do pořádku text svého díla, zastaralý nebo obsahující zjištěnou chybu, naráží na nešťastný rozpor.
Na jednu stranu trvá technologická korekce zveřejněného díla několik sekund až několik minut, to znamená, že není těžké zorganizovat zavedení změn, a většina autorů si je toho dobře vědoma. Na druhé straně nad autory i nakladateli visí staletá tradice papírových publikací, kdy text vycházející z tisku byl vnímán jako jednou provždy vytvořený monolit, který rezolutně nepřipouštěl žádné úpravy.
Myšlenka publikace jako neotřesitelného monolitu je vedena zejména existujícími mechanismy bibliografických odkazů, citací a mnoha dalších souvislostí známých ze světa vědy. To zřejmě do značné míry vysvětluje zdánlivě nepřirozený řád, podle kterého naprostá většina vědeckých časopisů, zveřejňujících články publikované na internetu, kategoricky nedovoluje svým autorům, aby tam následně cokoliv měnili.
Pokud je totiž dovoleno, aby se publikované texty změnily, bude se muset v převažujících myšlenkách něco změnit. Pokud například nejsou k dispozici speciální prostředky pro obsluhu živých publikací, fragment textu citovaného někým zvenčí se může změnit nebo úplně zmizet, kritika dříve vytvořeného díla může jednoduše viset ve vzduchu, protože jeho autor se zlepšil nebo opravil svůj text a tak dále.
Argumenty ve prospěch živých publikací jsou poměrně přesvědčivé.
Za prvé, živá publikace je pro čtenáře mnohem pohodlnější. Ve skutečnosti se cítíte sebevědoměji, když víte, že text, který máte před očima, je pod bedlivou kontrolou autora, že všechny nepřesnosti a chyby, které byly zaznamenány od prvního zveřejnění díla na webu, byly byly pečlivě opraveny a změny, ke kterým v tomto oboru vědy dochází.
Pro autora pohodlné. Udělané chyby a tiskové chyby už nejsou fatální, nepronásledují autora do konce života. Zájem o živou publikaci se navíc s časem často dokonce zvyšuje, řada čtenářů se ke svému oblíbenému textu vrací znovu a znovu nejen proto, aby si připomněla nejpodstatnější body, ale také aby se dozvěděla, co je v uvažované oblasti nového.
Výše uvedené rozpory se při bližším zkoumání ukazují jako snadno překonatelné.
Zařízení pro citování živých publikací se tak stává docela životaschopným, pokud je opatřeno relativně nekomplikovanou podporou. Při změně citovaného materiálu jsou upozorněni všichni autoři děl, kteří na něj odkazují, a jejich reference jsou označeny jako možná zastaralé. V reakci na takové oznámení autor odkazu analyzuje změny, ke kterým došlo, případně svůj odkaz opraví, a poté se znovu stane relevantním.
Všechny změny provedené autorem v živé publikaci jsou pečlivě zaznamenány. Zejména výtky k dřívějšímu stavu později opraveného materiálu proto neztrácejí na významu, neboť jsou adresovány dochovaným raným verzím textu.
Nahrávání je bezpodmínečně nutné například při přeměně disertačních materiálů na živé publikace [1] .
Představte si, že nejpozději rok před obhajobou dizertační rada objedná novou sekci na webu VAK , kam uchazeč disertační práce vloží ranou verzi své disertační práce a/nebo abstraktu. Dlouhodobě probíhá otevřená veřejná elektronická diskuse a případně úprava díla. Teprve v předvečer obhajoby, řekněme tři měsíce před obhajobou doktorské práce a měsíc před obhajobou uchazeče, je definitivně opraven text vyvěšeného disertačního materiálu.
Má smysl rozšířit právo na opravu disertačních materiálů zveřejněných na oficiálních stránkách na uchazeče disertační práce na dobu po obhajobě. Materiály, na jejichž základě obhajoba vycházela, musí být samozřejmě evidovány a neustále k dispozici. Ale spolu s nimi může existovat jejich aktualizovaná moderní verze. Ve skutečnosti by bylo iracionální a nehumánní připravit studenta disertační práce o možnost opravit chyby nalezené na oficiálních stránkách, okamžitě vyprávět o nových úspěších ve studovaném oboru a zejména o svých nových výsledcích. Pro čtenáře je živý, aktualizovaný text zpravidla mnohem zajímavější než oficiálně zaznamenaný, ale zastaralý text.
Status tradiční vědecké publikace je dán tím, zda získala souhlas recenzenta v nějakém renomovaném časopise. Pro živou publikaci zatím podobný mechanismus vytvořen nebyl. Slibným ukazatelem stavu je počet záložek k danému dílu, které si návštěvníci webu ponechali. Ale pro výpočet takového indikátoru budete potřebovat end-to-end společné počítadlo záložek. Kdy bude požadovaný čítač implementován a přijat vědeckou komunitou, je stále obtížné předvídat.
Nyní tedy živý vydavatel obvykle začíná odesláním první verze svého článku do tradičního časopisu. Text článku umístěného na internetu je dále doplněn bibliografickým odkazem na uskutečněnou edici, což do jisté míry umožňuje orientaci čtenáře ohledně kvality díla. Touto cestou jdou autoři živých publikací uvedených níže v seznamu literatury.
Čtenář si samozřejmě uvědomuje, že v časopise byla recenzována ne nejnovější, ale nějaká raná verze textu, která se možná dochovala v protokolu, ale už ho nezajímá. Navržená směrnice je však poměrně spolehlivá, protože se zdá nepravděpodobné, že by autor napsal hodnotný článek, prošel s ním recenzenta časopisu a následnou úpravou pak znatelně zhoršil kvalitu svého textu.
Živé publikace zatím nebyly masově distribuovány. Nacházejí se pouze na místech výzkumných center. Žádný z tuzemských vědeckých časopisů, papírových ani elektronických, nedovoluje autorovi měnit dříve publikovaný text. Překvapivě vzácné jsou živé referenční knihy nebo průmyslové encyklopedie podporované velkými vědeckými organizacemi. Neexistuje ani žádný záměr přeměnit Velkoruskou encyklopedii v živou publikaci.
A přesto pohyb živých publikací jak u nás, tak v zahraničí neustále nabírá na síle. Mezi prostředky podpory moderních elektronických knihoven jsou navrhovány, diskutovány a implementovány zmíněné možnosti citování a logování živých publikací. Autoři se zde díky tomu cítí stále pohodlněji a stále častěji volí tento nový extrémně produktivní žánr vědecké práce.