Intergovernmentalismus je jednou z teorií evropské integrace , která se poprvé objevila jako kritika neofunkcionalismu a následně se vyvinula v samostatný přístup k vysvětlování integračních procesů v rámci Evropské unie . Tato teorie se rozšířila zejména v podobě liberálního intergovernmentalismu v 90. letech 20. století. 20. století [jeden]
V mezivládních vysvětleních je hlavní důraz kladen na roli konkrétních národních států účastnících se integrace, přičemž jejich význam v průběhu času neklesá. A. Milward, jeden z hlavních představitelů mezivládního paradigmatu, se domníval, že národní vlády jednotlivých zemí měly rozhodující vliv na průběh evropského integračního procesu. Tyto státy navíc namísto toho, aby byly v důsledku přesunu své suverenity na nadnárodní úroveň ve slabší pozici, získaly z integračního procesu značné výhody. Mezivládní mentalisté, kteří kritizovali neofunkcionalismus s jeho myšlenkou „přelévacího efektu“, tvrdili, že samotný integrační proces probíhá bez zvláštních obtíží, zejména v oblastech nízké politiky (například ekonomiky), zatímco za účelem vyřešení problémů dotýkající se klíčových národních zájmů , je nutný jasný projev vůle konkrétních států [2] . Jinými slovy, z hlediska intergovernmentalismu budou integrační procesy pokračovat v těch oblastech, kde jsou pozitivní efekty z integrace samotné, které zažívají všechny členské země, byť v různé míře, ale vždy současně (např . společný trh zavedený v rámci EHS ); v těch oblastech, kde si národní zájmy různých zemí budou protiřečit nebo zájmy nejnadnárodnějšího sdružení, však integrační procesy vždy narazí na vážné překážky (např . krize „prázdného křesla“ v EHS, opozice Francie ke vstupu Británie do EHS) [3] .
Toto paradigma bylo logickým vývojem mezivládní teorie integrace a bylo vyloženo Andrewem Moravczykemve své knize Volba pro Evropu. Myšlenka hlavní role národních států v evropském integračním procesu byla doplněna o liberální koncept utváření preferencí na národní úrovni. Hlavním poselstvím bylo, že vlády zemí, aktivně zapojené do integrační logiky rozvoje, mají jasné představy o svých preferencích, které vlastně určují průběh vyjednávacího procesu probíhajícího mezi těmito státy v rámci jednotného integračního sdružení. Kromě toho se E. Moravčík zaměřuje na význam procesu utváření národních preferencí v rámci samotného státu [4] . Na domácí politické scéně tak působí různé zájmové skupiny, které mezi sebou soupeří o páku při určení jednotného postupu, který bude vláda realizovat. Instituce samotného integračního sdružení jsou přitom vnímány jako nástroje pro zajištění realizace dohod uzavřených mezi členskými zeměmi. Touto interpretací je omezený význam nadnárodních prvků integračního procesu [5] .
Slabá pozornost intergovernmentalistů ve vztahu k nadnárodní úrovni integrace se stala hlavním předmětem kritiky především neofunkcionalistů [6] . L. Lindberg tak poukázal na skutečnost, že Evropská komise může vystupovat jako účinný prostředník ve sporech nejen mezi různými národními státy, z nichž každý má své preference, ale i mezi zájmovými skupinami působícími v rámci nechvalně známých národních států. Jinými slovy, nadnárodní instituce může zároveň těžit z rozporů na národní úrovni, která je mezistátními mentalisty považována za hlavní, a dosáhnout tak výsledku, který se nejvíce blíží vizi samotného integračního sdružení [7] .
Další představitel neofunkcionalismu D. Wincott vytýkal přístupu E. Moravczyka přílišnou koncentraci na události samotné, což znamenalo vážnou změnu ve vývoji evropského integračního sdružení (např. uzavření Maastrichtské smlouvy ), přičemž odsouvání do pozadí pobídky, které tlačí národní státy k tomu, aby postupovaly po integrační cestě [8] . V posledně jmenovaném aspektu mají značný význam nadnárodní instituce, které mají po svém vzniku samostatnou subjektivitu , a tedy schopnost ovlivňovat běh událostí [9] . Podle D. Wincotta jsou národní státy přirozeně nakloněny využít příležitost, která se jim nabízí v důsledku fungování integračního sdružení, a nadále přenášet část vlastní suverenity na nadnárodní úroveň, pokud dojde k zesílení integračních vazeb. znamená oboustranně výhodnou spolupráci. Velké množství rozhodnutí, která nevyžadují zásah národních států a jejich přímý souhlas, ale ovlivňují model rozvoje integračního sdružení, je přitom činěno právě na nadnárodní úrovni v rámci standardních postupů rozvíjených v celé ČR. existence integračních institucí [10] .
Verze intergovernmentalismu aktualizovaná E. Moravczykem byla navíc považována za příklad redukcionistické teorie. D. Smith a J. Ray tedy tvrdí, že liberální intergovernmentalismus se omezuje na analýzu pouze dvou úrovní vztahů (vnitrostátní a mezistátní) v rámci logiky evropské integrace. Navrhují tento přístup doplnit o zohlednění nadnárodní úrovně v podobě institucí samotné EU, interakcí mezi členskými státy EU a státy mimo ni, jakož i různých druhů interakcí mezi intranacionálními aktéry působícími za hranicemi. jednotlivých států a stále častěji se vzájemně ovlivňující izolovaně z jedné pozice vyvíjené na národní úrovni [11] .