| Kazi Muhammad | |
|---|---|
| Kurd. قازی محەممەد, Qazî Mihemmed | |
| prezident republiky Mahabad | |
| 22. ledna – 16. prosince 1946 | |
| Předchůdce | příspěvek zřízen |
| Nástupce | příspěvek zrušen |
| Narození |
1898 , 1900 nebo 1901 Mahabad , západní Ázerbájdžán |
| Smrt |
30. března 1947 Mahabad , Írán |
| Děti |
synové: Ali Qazi dcera: Effat Ghazi |
| Zásilka | DPIK |
| Postoj k náboženství | sunnitský islám |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
Kazi Mohammed ( 1900 nebo 1901 , Mahabad - 30. března 1947 , tamtéž) - kurdský politik, prezident republiky Mahabad .
Pocházel z vrcholu kmene Debokri, z klanu dědičných qaziů (duchovních a světských soudců) z města Mehabad ( íránský Kurdistán ). Rodina Kaziho Muhammada se vyznačovala patriotismem: v roce 1918 jeho děd Faizulla-bek vedl milici, která se postavila proti turecko-německé invazi. Sám Kazi Mohammed byl vzdělaný (na místní poměry) člověk, který kromě rodné arabštiny a perštiny mluvil také turecky, rusky a anglicky. Po sovětsko-britské okupaci Íránu v roce 1941 a přeměně „Mukri Kurdistánu“ (oblast Mahabad) na neutrální zónu mezi dvěma okupačními zónami, Qazi Muhammad, který byl qazi a zároveň starosta Mahabad, se vlastně stal vládcem celého regionu. Měl blízko k nacionalistické organizaci „Jiine Kurdistan“ („Život Kurdistánu“), v jejímž čele stál a od konce roku 1945 se stal předsedou „Demokratické strany íránského Kurdistánu“ vytvořené na základě „JK“.
Qazi Muhammad vyhlašuje 22. ledna 1946 na Charchar Square v Mahabadu Kurdskou republiku, po jejímž pádu ( 16. prosince 1946) byl v rozporu s vyhlášenou amnestií zatčen a postaven před vojenský polní soud. Podle vzpomínek účastníků událostí se v pro něj osudných posledních měsících Kazi Muhammad choval vyrovnaně a důstojně, což jeho okolí zasáhlo. Odmítl nabídku Mustafy Barzáního odejít s ním se slovy: „Zůstanu v Mahábádu se svými lidmi a dokud bude příležitost, zabráním nepokojům a krveprolití.“ Tím, že se dal do rukou íránské armády, řekl Barzánimu, doufal, že zachrání město před masakry, jako byly ty, které se odehrály v Urmii a Tabrízu. Pak předal prapor republiky Barzanimu se slovy: „Modlím se k Alláhovi, aby tě zachoval! Ať se můj život stane obětí pro mé krajany a sníží oběti, kterým jsou vystaveni.
Kazi Mohammed zahájil jednání s íránským generálem Humayunim o podmínkách kapitulace a obdržel příslib všeobecné amnestie. Navzdory amnestii nepochyboval o svém osudu a zatčení, které následovalo brzy poté, ho nepřekvapilo. "Měl jsem k dispozici šest aut a džíp a kdykoli jsem mohl překročit hranici a uniknout," řekl u soudu. - Ale pochopte, já se na rozdíl od Pishevari (vůdce íránského Ázerbájdžánu, uprchl do SSSR) nepovažuji za slabou ženu, která by v okamžiku nebezpečí utekla. Kam mám běžet? Zde je země Kurdistán a zde jsou hroby osmi generací mých předků.“ U soudu řekl, že Barzání vytrvale nabízel, že zaútočí na věznici a propustí ho, ale Kazi Muhammad odmítl: „Nechtěl jsem, protože jsem svým lidem slíbil, že s nimi budu žít a zemřu pro ně. A kromě toho mi bylo líto mladých lidí z Barzani, protože Molla Mustafa Barzani a lidé z Barzani jsou poslední nadějí kurdského lidu. A dal jsem jim vlajku Kurdistánu. Do stanoveného dne budou mít tuto vlajku. S Boží pomocí doufám, že tento den přijde a s pomocí lidí z Barzanu bude vztyčen nad touto budovou, kde jsem souzen, a na všech horách Kurdistánu.“
30. března 1947 byli Kazi Muhammad, jeho bratr Sadr Kazi a jeho bratranec Seif Kazi (ministr obrany republiky Mahabad) oběšeni na náměstí Charchar.