Kongregace ( lat. congregatio - unie, unie) v katolicismu - několik klášterů podle stejné charty; často - synonymum pro slovo " pořádek ". Přesněji řečeno, kongregací se rozumí obdoba mnišského společenství, schválená biskupem nebo papežem a lišící se od mnišské tím, že její členové neskládají slavnostní, ale pouze jednoduché sliby [1] .
Hlavní formou mnišského života v katolické církvi středověku byly mnišské řády , avšak od 13. století se v církvi začaly formovat mnišské komunity, které neměly statut řádu a nebyly oficiálně schváleny Svatý stolec . Pohyb beguinů a begardů sloužil v mnoha ohledech jako prototyp takových společenství . Členové takových společenství na rozdíl od řeholníků řádových řádů neskládali „slavnostní“, ale tzv. „obyčejné“ sliby.
V roce 1568 papež Pius V. kvůli zefektivnění mnišského života zavázal všechny mnišské kongregace přijmout stanovy a zavést slavnostní sliby, ale následně se objevily nové kongregace s „obyčejnými“ sliby ( uršuliny , piara ) nebo bez slibů ( oratoriáni ), přísně vzato, obecně ti, kteří nejsou mnišští (později pro ně byl zaveden termín společnost apoštolského života ). V 18. a 19. století se objevilo mnoho menších sborů, které se zabývaly především prací ve světě (vyučování dětí, ošetřování nemocných, vydávání literatury) .
V roce 1900 byl Apoštolským stolcem uznán mnišský status těchto kongregací a byla stanovena jejich struktura. V Kodexu kanonického práva z roku 1917 je konečně definován status mnišských kongregací. V průběhu 20. století byla tendence zmenšovat rozdíly mezi řády a kongregacemi, zejména v roce 1983 bylo definitivně zrušeno dělení mnišských slibů na „slavnostní“ a „řádové“.
Slovníky a encyklopedie |
|
---|---|
V bibliografických katalozích |