Kramarenko, Alexej Ivanovič

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 10. června 2018; kontroly vyžadují 5 úprav .
Alexej Ivanovič Kramarenko
Datum narození 17. března 1882( 1882-03-17 )
Místo narození
Datum úmrtí února 1943 (ve věku 60 let)
Místo smrti
Země
obsazení chemik

Aleksey Ivanovič Kramarenko ( 17. března 1882 , Elisavetgrad  - únor 1943 , Charkov ) - ukrajinský nacionalista, purkmistr Charkova během Velké vlastenecké války .

Životopis

V letech 1910 - 1931 byl hlavním inženýrem v podnicích silikátového, plynárenského a uhelného průmyslu, zejména v závodě Budjansk. Od roku 1931 působil A. I. Kramarenko na univerzitách v Kamenetz-Podolském a Charkově . Poslední funkcí před válkou byl profesor na Charkovském technologickém institutu . Byl ženatý a měl dvě děti.

Poté, co sovětská vojska opustila Charkov v říjnu 1941 , byl jmenován starostou města. Neměl žádnou skutečnou moc – ve městě mezi sebou bojovaly o moc skupiny příznivců Bandery a Mělníka, velký vliv měl náčelník policie Melnikovita B. I. Konyk (později sloužil v divizi SS „Galicia“).

Ve dnech 15. až 16. prosince 1941 začalo masové vyhlazování charkovských Židů . Purkmistr Kramarenko hlásil: "Během dvou dnů bylo vystěhováno 8 547 Židů, v důsledku čehož bylo uvolněno 58 129 metrů čtverečních obytné plochy." Ukrajinská městská vláda nastěhovala 1700 rodin svých příznivců do prázdných židovských bytů.

9. března 1942 byl vydán rozkaz č. 24/5-6, který podepsal Kramarenko a jeho zástupce L. E. Kublitsky-Piottukh (v některých publikacích je příjmení nesprávně uváděno jako Piotikh), ve kterém bylo uvedeno:

„Od té chvíle už uplynulo možná půl měsíce, jako by od mocného nepřítele nezastavitelné německé armády bylo naše místo volné tváří v tvář židovsko-bišovitskému zlu utlačovatelů ukrajinského lidu.

Již pátý měsíc jsem nad volným místem pověřil případného německého praporčíka, aby majorizoval našeho rodného žlutočerného ukrajinského praporčíka jako symbol nového života, nového znovuzrození naší vlasti Nenky. Bohužel, je to velká škoda a svinstvo, než jsme my všichni, Ukrajinci a jejich dossi, de-not-de-gonebna bilshovitska spadshchina. S velkým vrhem pro nás všechny, se spoustou uvědomělého hněvu ukrajinského lidu trochu pošlapáváme některá nařízení, inspirujeme se na okresních radách, posouváme ruskou stranu řad řad, jako nіbit zlomit náš rodný jazyk. Odpad pro tse tim, který se stává volným hromotlukem požehnané vlasti.

Hanba a ne místo u nás, co se bojíme rodného jazyka.

Mi je nepřijatelné, proč ne mučit buti. K tomu kategoricky trestám plot, ať je to někomu z řad rozmova ruského dolu v provozní době v provozovně.

Překlad:

„Čtyři a půl měsíce uplynuly od doby, kdy mocná zbraň neporazitelné německé armády osvobodila naše město od židobolševické smečky zotročovatelů ukrajinského lidu. Nad svobodným městem vedle vítězného německého praporu už pátým měsícem vlaje náš rodný žlutomodrý ukrajinský prapor jako symbol nového života, nového obrození naší vlasti. K velké lítosti a hanbě nás všech Ukrajinců však tu a tam stále zůstává ostudné bolševické dědictví. K velké hanbě nás všech a k pochopitelnému hněvu ukrajinského obyvatelstva musíme v některých institucích, dokonce i v okresních zastupitelstvech, slyšet rozhovory představitelů úřadů v ruštině, kteří se téměř stydí za svůj rodný jazyk. Hanba těm, kteří se stanou svobodnými občany osvobozené vlasti. Hanba a žádné místo u nás pro ty, kteří pohrdají svým rodným jazykem. To nedovolíme, to by nemělo být. Proto kategoricky nařizuji zakázat v budoucnu všem představitelům úřadů mluvit rusky v pracovní době v ústavech.

Na základě tohoto nařízení byla později zakázána i obchodní korespondence v ruštině.

Zasloužil se o založení ukrajinské autokefální církve v Charkově v čele s metropolitou Theophilem. Poskytoval záštitu nacionalisticky smýšlejícím spisovatelům, včetně A. Ljubčenka a V. Domontoviče (z druhého jmenovaného se vyklubal sovětský zpravodajský důstojník).

Kramarenko neměl administrativní kvality, proto si ani za Němců nedokázal poradit s vedením města, přestože mu „na pomoc“ bylo dosazeno několik náměstků a 22. ledna 1942 zvedl svůj statut vrchního purkmistra (dříve tuto funkci zastával německý plukovník Petersknotte ).

Koncem dubna 1942 byl zproštěn funkce, v lednu 1943 zatčen a bez většího povyku popraven v únoru téhož roku. Novým vrchním purkmistrem byl jmenován jeho bývalý zástupce právníka Alexandr Platonovič Semeněnko (který později uprchl do USA) a v posledním období okupace tuto funkci zastával Pavel Kozakevič (profesor fyzikální chemie).

Literatura