| červená nákaza | |
|---|---|
| Czerwona zaraza | |
| Žánr | báseň |
| Autor | Jozef Szczepanski |
| Původní jazyk | polština |
| datum psaní | 29. srpna 1944 |
Rudá nákaza ( polsky Czerwona zaraza ) je poslední báseň polského básníka Jozefa Szczepanského , kterou napsal 29. srpna 1944 během Varšavského povstání jako reakci na akce Rudé armády, která se nacházela na pravém břehu Visly a jak se autor domníval, pomoc rebelům neposkytl. Dílo bylo napsáno několik dní před smrtí básníka.
Až do roku 1956 byla báseň kvůli protisovětskému kontextu zakázána komunistickými úřady. Po objevení této básně následoval trestní trest v podobě vězení [1] . Následně byla báseň použita antikomunistickou opozicí jako jeden z prvků politického boje.
Báseň inspirovala polského režiséra Andrzeje Wajdu k vytvoření filmu Canal [2 ] .
Úryvky z básně byly použity polskou rockovou skupinou Lao Che v písni „Czerniaków“ v albu „Powstanie Warszawskie“ a norskou rockovou skupinou De Press v albu „Myśmy rebelianci“. Piosenki żołnierzy wyklętych“ .
V současné době se v polské společnosti ve vztahu ke komunistické minulosti i sovětským symbolům používá frazeologická jednotka „Czerwona zaraza“, zachovávající si svůj původní protisovětský a antikomunistický kontext [3] .
V ruštině překlad existuje v různých verzích
"Čekáme na tebe, červená infekce,
abys nás zachránil před černou smrtí,
aby se naše rozčtvrcená hrana setkala s
tvým propuštěním jako malomocenství."
Čekáme na vás,
chátru velmocí, kterou
úřady uvedly do bestiality s batogy,
čekáme, až nás
pošlapete svými botami, zaplavíte nás
svou lstivou propagandou.
Čekáme na tebe, věčný padouch,
krvavý zabiják našich bratří,
netoužíme po pomstě, odplatě, represáliích,
ale s chlebem a solí ti vyjdeme vstříc,
Abyste věděl, nenáviděný zachránce,
jakou smrt vám za odměnu přejeme,
jak zatínáme vztek v pěst,
o pomoc vás žádáme, mazaný trestanec.
Abyste věděli, dědové, pradědové,
notoričtí sibiřští vězeňští dozorci,
jak
všichni zdejší Slované
proklínají vaši laskavost
, vašeho imaginárního bratra.
Abyste věděli, jak děsivé a bolestné je pro nás,
děti Svobodné, Svaté a Velké vlasti,
znovu se ocitnout v okovech vaší divoké lásky,
té, která nám páchne sto let zajetí.
U hradeb Varšavy
osvětlených ohněm
stály nepřemožitelné rudé hordy
, hejno hrobníků se baví bolestí krvavé
hrstky šílenců umírajících v hromadách trosek.
Od začátku Povstání uplynul měsíc,
hřměním zbraní nás občas potěšíš,
víš, jak je to pro sebe hrozné, nenacházet si výmluvu,
hlodá tě svědomí, že jsi se nám zase vysmál.
Čekáme na vás - ne kvůli záchranným rebelům,
ale kvůli zraněným - tisíce jich umírají v agónii,
je tu mnoho dětí, kojící matky
a sklepy už prochází epidemie .
Čekáme na vás - ale vaše jednotky stále nikam nespěchají,
bojíte se nás - víme, že samozřejmě
chcete, abychom tady padli, jako jeden bez výjimky
čekající u Varšavy, kdy nás zabijí všichni zde.
Už se neptáme - vy sami si vyberte:
pomůžete-li, zachráníte mnohé před smrtí, když
počkáte - necháte všechny zahynout.
Smrt pro nás není strašná, umírat už víme.
Ale víte, vítěz – z naší společné rakve
se jednou zrodí nové silné Polsko –
takové,
po kterém nebudou muset chodit
vojáci
a vládci divoké rudé chátry“ [4] .
„Czekamy ciebie, czerwona zarazo,
byś wybawiła nas od czarnej śmierci,
byś nam Kraj przedtem rozdarłwszy na ćwierci,
była zbawieniem witanym z odrazą.
Czekamy ciebie, ty potęgo tłumu
zbydlęciałego pod twych rządów knutem czekamy
ciebie, byś nas zgniotła butem
swego zalewu i haseł poszumu.
Czekamy ciebie, ty odwieczny wrogu,
morderco krwawy tłumu naszych braci,
czekamy ciebie, nie žeby zapłacić,
lecz chlebem witać na rodzinnym progu.
Żebyś ty wiedział nienawistny zbawco,
jakiej ci śmierci życzymy w podzięce
i jak bezsilnie zaciskamy ręce
pomocy prosząc, podstępny oprawco.
Żebyś ty wiedział dziadów naszych kacie,
sybirskich więzień ponura legendo,
jak twoją dobroć wszyscy kląć tu będą,
wszyscy Słowianie, wszyscy twoi bracia
Żebyś ty wiedział, jak to strasznie boli
nas, dzieci Wielkiej, Niepodległej, Świętej
skuwać w kajdany łaski twej przeklętej,
cuchnącej jarzmem wiekowej niewoli.
Legła twa armia zwycięska, czerwona
u stóp łun jasnych płonącej Warszawy
i scierwią duszę syci bólem krwawym
garstki szaleńców, co na gruzach kona.
Miesiąc już mija od Powstania chwili,
łudzisz nas dział swoich łomotem,
wiedząc, jak znowu będzie strasznie potem
powiedzieć sobie, że z nas znów zakpili.
Czekamy ciebie, nie dla nas, żołnierzy,
dla naszych rannych - mamy ich tysiące,
i dzieci są tu i matki karmiące,
i po piwnicach zaraza się szerzy.
Czekamy ciebie - ty zwlekasz i zwlekasz,
ty się nas boisz, i my wiemy o tym.
Chcesz, byśmy legli tu wszyscy pokotem,
naszej zagłady pod Warszawą czekasz.
Nic nam nie robisz - masz prawo wybierać,
możesz nam pomóc, możesz nas wybawić
lub czekać dalej i śmierci zostawić...
śmierć nie jest straszna, umiemy umierać.
Ale wiedz o tym, że z naszej mogiły
Nowa się Polska - zwycięska narodzi.
I po tej ziemi ty nie będziesz chodzić
czerwony władco rozbestwionej siły“.