Krize sedmi let ( starořecky κρίσις - rozhodnutí, zlom) je krizí ve vývoji dítěte, která nastává přechodem dítěte z předškolního věku do věku základního školního. Nejvýraznějším projevem této krize je touha dítěte být jako dospělí, vyjádřená napodobováním jejich jednání, manýrismu. V tomto období si dítě začíná vytvářet sociální „já“. L. S. Vygotsky poznamenává, že dítě, které vstupuje do krize sedmi let, ztrácí naivitu a spontánnost. [jeden]
V období přechodu z předškolního do školního života prochází dítě intenzivní orientací v okruhu sociálních a objektivních vztahů, zrychleným rozvojem provozně-technické sféry dítěte a rychlým rozvojem kognitivních schopností.
Sociální situace rozvoje . Vstupem do školy se dítě poprvé stává objektem výchovného působení, tato činnost je pro společnost významná a je společností hodnocena. Sociální interakce „dítě – dospělý“ se rozpadá na interakci „dítě – blízký dospělý“ a „dítě – sociální dospělý“. Reprezentant společnosti, disponující všemi jejími pravomocemi, se stává pro dítě učitelem. Je nositelem společenských norem, pravidel, hodnotících kritérií. Veřejná povaha pravidel a požadavků diktuje závaznost jejich provádění. Vedoucí činností tohoto věkového období je vzdělávací. Předpokládá, že dítě musí ovládat zobecněné metody jednání v systému vědeckých pojmů. [2]
Podle D. B. Elkonina je vzdělávací činnost třikrát sociální:
L. S. Vygotsky identifikoval několik rysů, které charakterizují krizi sedmi let. [jeden]
Nejpodstatnějším rysem této krize je podle Vygotského začátek diferenciace vnitřní a vnější stránky osobnosti dítěte. Během krize dochází ke konečnému formování představivosti , obrazného myšlení, svévolné paměti a pozornosti. V tomto období si dítě buduje systém, podle kterého určuje, co je „dobré“ a co „zlo“. Tento systém buduje na základě vnějších faktorů prostředí, svých vnitřních pocitů a sociálních vztahů. Dítě začíná chápat, co je dobré a co špatné. V tomto věku se začíná formovat sebeúcta, dítě se uvědomuje jako samostatná osoba nejen v rodině, ale i ve společnosti, uvědomuje si své místo ve společnosti.
Krize sedmi let je jedinečná, protože jde o jedinou věkovou krizi, kterou společnost plánuje. V jiných krizích hraje vůdčí roli řešení vnitřních rozporů mezi rostoucími schopnostmi dítěte a jeho místem v sociálních vztazích, které společnost určila. V této věkové krizi je akutní problém psychické připravenosti a adaptace dítěte na školu. Až 60 % dětí má nízkou míru adaptace, poruchy učení, nezvládly novou sociální realitu a potřebují pomoc psychologů [3] [4] Pokud je dítě nuceno přejít z předškolního zařízení do školy, pak se rozvíjí čtyři typy maladaptivního chování: [5]