| Carl Friedrich von Kubeck | |
|---|---|
| Narození |
28. října 1780 [1] |
| Smrt |
11. září 1855 [1] [3] [2] (ve věku 74 let) |
| Děti | Max Kubeck [d] |
| Vzdělání | |
| Ocenění | |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
Karl Friedrich von Kübeck, baron von Kübau ( německy: Karl Friedrich von Kübeck, Freiherr von Kübau ; česky. Karel Bedřich Kübeck ; 28. října 1780 , Iglau - 11. září 1855 , Heidersdorf-Weidlingau , nyní bylo na území Vídně ) rakouský státní úředník a politik německého původu, původem z Moravy, za Metternicha .
Bez úspěchu se snažil napravit nedostatky rakouské správní struktury. Události roku 1848 ho donutily odejít do důchodu. Po triumfu reakce byl zástupcem Rakouska ve frankfurtském sněmu .
Svou kariéru zahájil na gymnáziu ve Znojmě a pokračoval na univerzitě ve Vídni a Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Začínal studiem medicíny, kterou vyměnil za studium práv a politických teorií. Jako student ve Vídni učil lidi hrát na klavír, a tak se seznámil s Ludwigem van Beethovenem. V roce 1797 při studiích vstoupil do armády, chtěl být důstojníkem, ale nakonec studia dokončil a dostal místo ve veřejné správě jako úředník Krajského úřadu v Olomouci (1800).
O pět let později již působil jako asistent rektora soudního lékaře Rudolfa Vrbny (1805). V roce 1807 byl jmenován do dvorské komory.
V roce 1808 se oženil s Fanny Baguer. Ustoupil soudnímu úředníkovi a pracoval jako podtajemník ministra války Karla Zichama jako armádní komisař (1809). V tomto stavu se setkal se spisovatelem Friedrichem Schlegelem. Vzdělaný, šikovný a podle všeho hodný ctižádostivého Kubka začal svou závratnou kariéru. Stal se významným úředníkem, dobrým politikem a vyspělým ekonomem s mimořádnými zásluhami o rozvoj železnice a telegrafu v rakouské monarchii.
V roce 1815 se podílel na vytvoření Rakouské národní banky (otevřena v roce 1818). Na počátku 20. let 19. století se podílel na organizaci kongresů Svaté aliance v Lublani a Veroně. Měl blízko k císaři Františku I. Uspořádal v roce 1825 cestu do Itálie.
V roce 1840 se stal prezidentem rakouské dvorské komory, tedy nejvyšším mužem na úkor rakouských financí. Historik Otto Urban uvedl, že jeho vystoupení v této funkci dostalo část aristokratických kruhů s rozpaky, protože Kübek patřil mezi kmenovou šlechtu a vzešel z řad domovnické elity. Teprve v roce 1816 byl povýšen do rytířského stavu a v roce 1825 na svobodného Lorda.
Byl nepostradatelný nejen pro císaře, ale vysloužil si i přízeň ruského cara. Největší zásluhy získal jako tvůrce koncepce státních drah a telegrafů. V roce 1841 předložil císaři Ferdinandu I. systém výstavby železniční sítě pro celou říši, hlavní železniční uzly měly být součástí státní dráhy. Pro cestu do Terstu vyvinul variantu mimo Maďarsko přes Semmering, která je dodnes uznávána jako příklad harmonického spojení techniky a přírody. Zásluha byla i o dalších pobočkách, například o spojení Praha, Ústí nad Labem, Drážďany.
V roce 1846 představil další velký projekt, vybudování státní telegrafní sítě, která výrazně zmodernizovala komunikace v celé říši. V roce 1847 stál u zrodu Rakouské akademie věd. Politicky vystupoval proti Kolowratovi a Metternickovi.
Jeho politická kariéra pokračovala během revolučního roku 1848. Od 20. března 1848 do 2. dubna 1848 působil jako ministr financí Rakouského císařství.
Ve volbách roku 1848 byl zvolen rakouským Říšským sněmem. Zastupoval volební obvod Vídeň-vnitřní město II v Dolním Rakousku jako předseda Spolkového ústředního výboru. V seznamu poslanců z ledna 1849 již není. Působil také jako poslanec celoněmeckého frankfurtského parlamentu.
V letech 1851-55 působil jako předseda říšské rady. Do čela (tehdy ještě se tvořícího) orgánu byl v souladu s tzv. březnovou ústavou z roku 1849 jmenován 5. prosince 1850. Změnu kompetencí pak zajistil ve své listině, zveřejněné 18. dubna 1851. Na rok v roce 1851 se podílel na všeobecném přezkumu ústavního systému.
Jako jeden z architektů neoabsolutismu obdržel počátkem roku 1852 od Františka Josefa I. císařský rakouský řád Leopolda . Otto Urban zmiňuje, že na počátku 50. let byl Kübeck významným politickým hráčem, který jako jediný soupeřil s mocí Felixe Schwarzenberga. Sám Kubek nepovažoval za vznešené být vládcem monarchie. Uvažoval o revolučních událostech roku 1848, takže roli šlechty v nich neustále odbourával systém, bylo třeba spoléhat na armádu a církev. Během krymské války však jeho vliv poklesl, stejně jako Říšský sovět, který ovládal.
Zemřel na choleru 11. září 1855 v Seibersdorfu ve Vídni. Jeho osobní život nebyl příliš šťastný, ze dvou manželství měl osm dětí, z pěti synů přežil pouze mladší Max Kübeck. Dlouhou dobu působil jako poslanec Moravského zemského sněmu a říšské rady.
Jeho synovec Guido Kübeck von Kübau je rakouský vládní úředník a viceprezident. Blancheina vnučka Kübeck von Kübau byla spisovatelkou.
Karla Kübka dodnes připomíná bývalý uhelný důl Kubek, založený svého času státní komisí. Důl byl v provozu od roku 1842 do roku 1997. Vedle je zastávka MHD Kubek.