Linkov, Grigorij Matvejevič

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 11. ledna 2022; kontroly vyžadují 2 úpravy .
Grigorij Matvejevič Linkov
Přezdívka Táto
Datum narození 4. února 1899( 1899-02-04 )
Místo narození Obec Vasilievka, okres Orenburg , provincie Orenburg [1]
Datum úmrtí 17. prosince 1961 (ve věku 62 let)( 1961-12-17 )
Místo smrti Moskva
Roky služby 1918-1920 a 1934-1946
Hodnost Plukovník
přikázal partyzánské formace
Bitvy/války Ruská občanská válka
Velká vlastenecká válka
Ocenění a ceny

Hrdina SSSR

Leninův řád Řád rudého praporu Medaile „Za vojenské zásluhy“
V důchodu od roku 1946

Grigory Matveevich Linkov (4. února 1899, obec Vasilievka, nyní Okťabrskij okres Orenburgské oblasti - 17. prosince 1961, Moskva ) - sovětský velitel partyzánského oddílu během Velké vlastenecké války , Hrdina Sovětského svazu (01 . /20/1943). plukovník . [2] .

Životopis

Vystudoval venkovskou školu, orenburskou školu sovětské strany a dělnickou fakultu.

Člen KSSS (b) od roku 1918 [2] .

V Rudé armádě od roku 1918. Člen občanské války, bojoval v armádě Bluchera .

V roce 1938 absolvoval Vyšší vojenskou elektrotechnickou školu velitelského štábu Dělnicko-rolnické Rudé armády (RKKA) , získal specializaci vojenský inženýr [2] .

V bitvách Velké vlastenecké války od září 1941. Stál v čele 1. běloruského oddělení zvláštního určení, které začalo působit na okupovaném území okresů Lepelsky , Chashniksky a Khlopenichsky Vitebské oblasti BSSR (současně byla hlavní základna oddělení na malém ostrově v Berezinského bažiny ) [2] .

Partyzánský oddíl pod jeho velením cestoval 600 kilometrů za nepřátelské linie v jižních oblastech Běloruska, páchal sabotáže a podkopával nepřátelskou komunikaci. Od května 1943 byl G. M. Linkov velitelem sabotážní a průzkumné skupiny působící v oblasti Brest, Baranoviči, Volkovysk a poté v Polsku a Československu. Linkovovým úkolem bylo zničení nacionalistického partyzánského hnutí v Běloruském Polesí a vytvoření tamních sovětských partyzánských oddílů [3] [4] .

Vyznamenán Řádem rudého praporu, medailemi. Titul Hrdina Sovětského svazu G. M. Linkov byl udělen 21. ledna 1943 za příkladné plnění bojových úkolů velení za nepřátelskými liniemi a zvláštní zásluhy o rozvoj partyzánského hnutí v Bělorusku.

Od roku 1946 byl ve stranické a státní práci plukovník G. M. Linkov, penzionovaný. Žil v Moskvě.

Zemřel v roce 1961 a byl pohřben na Novoděvičím hřbitově .

Úspěchy

Linkovovým hlavním úspěchem je vytvoření centralizované sítě sovětských partyzánských oddílů v Bělorusku.

Skladby

Knihy G. M. Linkova byly přeloženy a vydány v němčině, bulharštině, maďarštině, češtině a polštině.

Hodnocení

V únoru 1947 bývalý velitel partyzánského oddílu Pinsk Hrdina Sovětského svazu generálmajor V.Z. Korzh (pseudonym Komarov) napsal recenzi na knihu G.M. Linkov „Válka za nepřátelskou linií“, která byla zaslána nakladatelství „sovětský spisovatel“ a tajemníkovi ÚV KSČ (b) Běloruska P.K. Ponomarenko. Říká:

„... Námět knihy je pro sovětského čtenáře nezbytný a užitečný. 〈...〉

V knize soudruha Linkova však vidíme mnoho drsných hran a vážných zkreslení reality. 〈...〉

Obecným nedostatkem knihy je postoj, že autor staví do čela partyzánského hnutí pouze sabotážní práci, zatímco ta je jedním z prvků partyzánského boje. Zjevně přitom podceňuje význam dalších prvků partyzánského boje, jako jsou: porážka nepřátelských posádek, uchování obyvatelstva před deportací do německého otroctví, systematická masově-politická práce s obyvatelstvem oblasti obsazené Němci, znovuzískání těchto oblastí od nepřítele a jejich přeměna v partyzánské zóny, odklon nepřátelských jednotek od operací na frontě, organizování celostátního boje za nepřátelskými liniemi atd. 〈...〉

Místo otevřeného boje proti nacistům... má soudruh Linkov "superspiknutí"... Proč soudruh Linkov potřeboval toto "superspiknutí", když se přiblížil k Leninskému okresu Pinské oblasti, když ⅘ území tohoto regionu již dobyli zpět pinští partyzáni a Němci nebyli kontrolováni?

Linkov vystrkuje sabotážní práci a zapomíná na jiné formy partyzánského boje, dělá vážné chyby a přímo pomlouvá „místní“ (jak sám nazývá) partyzánské oddíly Běloruska. Skryt za pravomocí [bývalého velitele 1. ukrajinské partyzánské divize, dvojnásobného hrdiny Sovětského svazu, generálmajora] Sidora Artěmjeviče Kovpaka, prý svými slovy [k] pinským partyzánům říká:

„Můžeš si sednout do lesa? Nejste to vy, kdo má takové úsloví: naším úkolem je, říkají, zachránit náš život, a zbytek je všechno hloupé "... atd. ...

Se vší odpovědností lze konstatovat, že velitel formace Kovpak to neřekl: jako muž velké poctivosti a mající velké partyzánské zkušenosti nemohl lhát a sypat takovou špínu na partyzánskou formaci Pinské oblasti, která v té době čítala 7 velkých bojových partyzánských oddílů s celkovým počtem bojovníků přesahujícím formaci Kovpak a do té doby provedla mnoho skvělých vojenských operací, aby porazila posádky a spoje nepřítele.

〈...〉

Autor knihy ... uštědřil hrubou urážku lidových mstitelů Pinské oblasti.

〈...〉

A jak trapné... soudruh Linkov obviňovat pinské partyzány z "obrany", "vysedávání", "parochialismu", házet směšná obvinění proti lidovým mstitelům Pinské oblasti, mlčících o vojenských záležitostech. Z knihy lze usoudit, že pouze Batyův oddíl byl na vrcholu své pozice, zatímco zbytek oddílů a formací byl „tak-tak“.

Ještě závažnější obvinění ale autor knihy vrhá proti brestským partyzánům, mezi nimiž se v roce 1943 objevuje. Linkovovi se „místní“ oddíly vůbec nelíbí... 〈...〉. Úplně zapomněl, že v létě 1943 přerostlo partyzánské hnutí v celém Bělorusku v celonárodní boj... 〈...〉

〈...〉 Polovina knihy je navíc prodchnuta sebeobdivem autora. Zvlášť patrné je to po Linkovově příchodu do Brestska. Linkov si zde představuje, že je organizátorem partyzánského hnutí regionu Brest a po dohodě s [tajemníkem podzemního oblastního výboru CP (b) B a zároveň velitelem partyzánského oddílu Brest S.I.] Sikorsky, vezme 300 nejlepších partyzánů podle svého výběru z dlouho organizovaných partyzánských oddílů.

Jak velký organizační talent je zde potřeba? Linkov zde nepůsobí jako organizátor, ale jako velitel sabotážního oddílu, který dostal od strýce někoho jiného.

Vrhá nezaslouženou pomluvu na pinské partyzány a začíná s dvojnásobnou energií pomlouvat partyzánské oddíly v oblasti Brest, přičemž zapomíná, že v roce 1943 byly v oblasti Brest tisíce partyzánů, kteří již měli velké bojové tradice. Nadává oddílům spolu s jejich veliteli a komisaři, a co je nejhorší, příčinu „laxnosti“ oddílů hledá v tom, že skupina parašutistů-sabotérů, kteří přijeli z Moskvy koncem roku 1942 , „rozpuštěno“ v mase tisíců lidových mstitelů a jeho vliv se stal nepostřehnutelným... Ale přijel soudruh Linkov (aka Batja a plukovník Ldov), zastřelil velitele oddílu Ščenkova [podle textu knihy; správně Nishchenkov] ... a vše probíhalo jako v pohádce: lidé v oddílech se okamžitě změnili, mávnutím Linkovovy kouzelné hůlky se oddíly začaly rozrůstat a pod jeho vedením se během jednoho dne staly superbojovými. 〈...〉 Nebere si toho autor knihy příliš, je to hrdina románu...

〈...〉

V tomto dopise nechceme zlehčovat zásluhy soudruha Linkova a jeho oddílu, dobře si uvědomujeme sabotážní práci a její výhody za nepřátelskými liniemi a nechceme opakovat chybu soudruha Linkova, ale chceme poukázat na chyby v knize soudruha Linkova, který jednostranně ukázal partyzánské hnutí...“

Ze vzpomínek Pavla Vasilieviče Pronyagina , čestného občana města Brest, bývalého náčelníka štábu partyzánské formace Brest: „... na území operovaly sabotážní a průzkumné výsadkové skupiny z velitelství armád a fronty regionu Brest. Naše oddíly s nimi navazovaly úzké kontakty, pomáhaly jim zpravodajsky o nepřátelských posádkách, o vlakové dopravě atd. Nám zase pomáhaly s municí: pojistkami, minami, tichými zařízeními pro pušky. 〈...〉 Někteří z parašutistů se ale chovali arogantně, zveličovali svou činnost a chovali se k masovému partyzánskému hnutí s despektem.

Nemohu mlčet o plukovníku Linkovovi. Bez vyšetřování a partyzánského soudu zastřelil nevinného velitele partyzánského oddílu pojmenovaného po Kirovovi, majora Nishčenkova [Konstantina Borisoviče], a pak ukázal rouhání a v knize „Válka za nepřátelskými liniemi“ ve falešném světle popsal události s tím spojené. .

Předvyšetřovací prověrka, kterou v roce 1982 provedla vojenská prokuratura Běloruského vojenského okruhu Rudého praporu, stanovila: „... major Nishchenkov Konstantin Borisovič, když byl velitelem 15. pěšího pluku [49. pěší divize Rudého praporu] a partyzánské oddíl pojmenovaný po [eni] Kirov z brigády pojmenované po [eni] Ponomarenko z Brestské oblasti se nedopustil žádných zločinů a byl zastřelen 28. května [pravděpodobně překlep; podle archivních údajů byl zastřelen 23. května] 1943 velitelem průzkumného a sabotážního oddílu G. M. Linkovem. bezdůvodně.

Zahájení trestního řízení proti posledně jmenovanému bylo zamítnuto kvůli jeho smrti.

O výše uvedeném byly informovány Hlavní personální ředitelství Ministerstva obrany SSSR a Ústav dějin strany při Ústředním výboru Komunistické strany Běloruska .

Dvojnásobný hrdina Sovětského svazu , generál Sidor Artěmjevič Kovpak , v předmluvě ke knize G. M. Linkova „Válka za nepřátelskými liniemi“ napsal: „Baťu jsme nazvali hrdinou Sovětského svazu, plukovník G. M. Linkov ve Velké vlastenecké válce. Znám ho jako jednoho z vůdců našich hrdinských partyzánských oddílů, kteří způsobili nepříteli obrovské škody. Musel jsem se setkat s Batyou v hlubokém týlu nepřítele a tam a tam a tam, kde a kdy tohle nečekali, společně porazit nacisty.

A tady je to, co vypráví kolega zápasník Hrdina Sovětského svazu o G. M. Linkovovi Anton Petrovič Břinsky :

„Cítil jsem se jako muž silného charakteru a velké odvahy, ale ne bezohledné odvahy. Okamžitě jsem získal respekt a důvěru ke svému novému šéfovi. Tři roky vedl boj lidových mstitelů proti nacistickým nájezdníkům. Osobním příkladem, nešetřil svůj život, učil partyzány, aby byli stateční, nemilosrdní a vytrvalí. Předal nám své bohaté zkušenosti starého komunisty, partyzána z občanské války, lovce a stopaře. Jím vytvořené a vycvičené oddíly operovaly téměř po celém Bělorusku, v západních oblastech Ukrajiny, Polska. Významně přispěli k porážce nacistů. Když vyšlo najevo, že z Lepelu do vesnice Velevshchina dorazil nacistický represivní oddíl a že půjde do Neškovského lesa, kde byly partyzánské oddíly, Batya řekl:

- Pojďme pronásledovat nacisty do Velevshchina, aby bylo nezdvořilé, aby se objevili v našich lesích.

A jeli tak, že zůstaly žalostné zbytky trestajících!

Táta byl vždycky napřed, zvedl se do plné výšky a zakřičel:

Nejsme myši, vy parchanti!

A když okupanti kromě policejních týmů vyslali do boje s Batyovými oddíly i pěší pluk posílený tanky, obrněnými vozidly a minomety, Batyu to potěšilo. Řekl:

"To je dobře, na frontě bude o jeden pluk méně."

Viz také

Poznámky

  1. ↑ Nyní okres Oktyabrsky , oblast Orenburg
  2. ↑ 1 2 3 4 A. P. Brinský . Táta // Lidé z legend. Eseje o partyzánech a podzemních dělnících - Hrdinové Sovětského svazu. problém 5., M., Politizdat, 1975. s. 186-197
  3. ↑ Syargey YORSH. BĚLORUSKÝ PARTYZAN  (Bělorusko) . Kamunikat.org. Běloruská internetová knihovna (1995-1998). Získáno 12. června 2021. Archivováno z originálu dne 11. června 2021.
  4. ↑ Neznámé partyzánské hnutí v Bělorusku. Část I. FreeSmi.by (10.02.2020). Získáno 12. června 2021. Archivováno z originálu dne 11. června 2021.
  5. ↑ Kniha byla přetištěna v roce 1949, 1951, 1956, 1959, 1960, 1961, 1962.

Prameny a literatura

Odkazy