| Hilarion Dmitrievich Lopukhin | |
|---|---|
| Kresba z Meyerbergova alba. Portrét I. D. Lopukhina, podepsaný v albu jako „kancléř Lopukhin“ | |
| Datum úmrtí | 1671 |
| Místo smrti | |
| Státní občanství | |
| obsazení | diplomat |
Hilarion Dmitrievich Lopukhin ( † 1671 ) – ruský státník z rodu Lopukhinů , bratranec strýc císařovny Evdokie , dědeček prince A. Ya. Khilkova .
Syn Dmitrije Nikitiče Lopukhina, lukostřeleckého setníka a hlavy v Moskvě za carů Ivana Hrozného a Fjodora Ivanoviče , kterého nevinně zabil car Boris Godunov .
Sloužil králům šedesát sedm let. Začal sloužit pod carem Vasilijem Ivanovičem Shuiskym , prokázal statečnost a odvahu při slavném obléhání Moskvy polsko-litevskými vojsky, za což mu bylo uděleno léno. V roce 1610 - nájemník , měl plat 400 čtyři a 10 rublů.
Za cara Michaila Fedoroviče - moskevského šlechtice , šéfa moskevských lukostřelců . Cestoval jako velvyslanec v Maďarsku (1630) a Turecku (1633).
Panovník Alexej Michajlovič byl roku 1649 jmenován do velvyslaneckého řádu a roku 1651 poslán k jednání s hejtmanem B. Chmelnickým o panovnických darech.
Chmelnickij mezitím opevnil města, doplnil pluky, dopisoval si s chánem a Ruskem, s přístavem a s banem Transylvánie Rakochi; obdržel soboly darem prostřednictvím Lopukhina a Portomoina, vyhnal Moldavanina, který od svého panovníka v podobě velvyslance přišel špehovat; a odmítl všechny podmínky s Poláky, kromě Zborowských.
- [1]V roce 1653 byl jmenován do čela Velvyslaneckého řádu , vypracoval a podílel se na podpisu dohody o znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem , kam cestoval ještě dvakrát za diplomatickými účely, v letech 1657 a 1659 .
V letech 1654 - 1656 se v družině panovníka "slavně a statečně zúčastnil tažení proti Litvě a Polsku" a úspěšně s nimi vyjednal mír, byl velvyslancem v Polotsku při jednání s velvyslancem Svaté říše římské .
V roce 1658 jednal jménem cara Alexeje Michajloviče s patriarchou Nikonem v klášteře Vzkříšení [2] .
V letech 1658 a 1660 byl dumou písařem , „aniž by mu to bylo vytýkáno“, jak říká jmenovací dekret. Car Alexej Michajlovič , stejně jako jeho otec, oceňoval Lopukhinovy schopnosti a bývaly doby, kdy pracoval současně ve třech řádech - velvyslanec, Kazaňský palác , čtvrť Novgorod , byl jedním z královských zmocněnců v Baturinu . V roce 1667 se Ilarion Dmitrievich stal šlechticem dumy a druhým soudcem Řádu Kazaňského paláce a vykonával soudní službu.
Roku 1662 dostal za své zásluhy panovnickou listinu o vyplacení mnoha statků a statků jemu; je znám text z jeho náhrobku: „Tento preferovaný, pracovitý a spravedlivý manžel, služebník a vlastenec věrný panovníkovi, šlechtic duma Hilarion Dmitrievich Lopukhin, zemřel v roce 7179 (1671). Konkrétně mu bylo uděleno vlastnictví v Bílém městě (moderní adresa: Khitrovsky Lane , 3/1, panství Lopukhin-Volkonsky-Kiryakov ).
Byl pohřben v klášteře Spaso-Andronikov v Moskvě. Pohřební obřad sloužil patriarcha .
Augustin Meyerberg o Illarionu LopukhinoviLopukhin je zmíněn v knize "Cesta do Muscovy" [3] od rakouského velvyslance Augustina Meyerberga (1612-1688 ) , zejména v popisu obrázku "Oslava Palmové neděle na Rudém náměstí" [4] :
V Meyerbergových cestách je podrobný popis této slavnosti, která je zde uvedena, s doplněním všech informací, které o ní mají starověcí i moderní spisovatelé. Na straně 96 latinského originálu stojí:
„23. března slavili vjezd Krista Spasitele do královského města Židů. Podle starodávného zvyku šel velkovévoda před začátkem obřadu do jednoho nedalekého kostela ve jménu svatého kříže jeruzalémského, odkud průvod začínal. Duchovenstvo kráčelo napřed s prapory a svatými ikonami a všechny urozené osoby královského dvora je následovaly, [S. 199] pak sám král pochodoval; mající na hlavě zlatou korunu bohatě zdobenou drahými kameny a spočívající na svých dvou nejušlechtilejších rádcích kráčejících po obou stranách. Za ním následovali biskupové v bílých rouchách, s bílými hedvábnými čepicemi bohatě vyšívanými perlami na hlavách. Tak jsme po čtvrt hodině došli k místu, kde naproti branám Kremlu vyrostla budova z tesaného kamene, tyčící se v podobě půlkruhu z níže ležící ulice až do samé výšky místa. Stojíc zde ve své velkolepé pokoře, na nejvzácnějších kožešinách sibiřských sobolů, zavolal k sobě státního kancléře neboli úředníka dumy Illariona Lopukhina, který mu nařídil, aby přišel na místo, které nám bylo přiděleno (na střechu nízkého domu, odkud jsme mohli vidět celý průvod) a ptát se jménem jeho královského veličenstva na naše zdraví.
- [5]Přijetí vyslanců římského císaře Leopolda I. ruským carem Alexejem Michajlovičem. 24. dubna 1662. Výtah z díla A. Meyerberga „Cesta do Muscovy ...“:
A tak jsme vstoupili do horního patra ke králi po schodech a chodbách, lemovaných z obou stran hustými řadami lučištníků v brilantních zbraních a všude zcela pokrytými koberci tak pečlivě, že nebylo vidět ani ten nejmenší nezakrytý kout ani na na podlahu, na stěny nebo na strop. V druhé místnosti jeho pokoje, dosti rozsáhlé a s kamennou klenbou, osvětlené voskovými svíčkami a všude čalouněné bohatě tkanými belgickými a perskými tapetami, na velmi vysokém trůně, zasazeném, jak jinak, v rohu, u okna, seděl sám král v lidové čepici, kterou si pevně sedla na hlavu z perel a drahých kamenů, v pravé ruce držela žezlo ozdobené výraznými diamanty; po jeho levici sedělo v lavicích mnoho bojarů. Poté, co jsme mu zasalutovali, přikázal nám, abychom si sedli na lavičku naproti němu, u jiného okna u zdi, a odhodlal se zeptat na naše zdraví kancléře (úředníka dumy) Lopukhina, který stál vedle nás. [Z. 188] Potom vstal a postavil se na stupínek trůnu, k němu připevněný v podobě podnožky, odložil čepici a žezlo, vzal od toho, kdo mu podával, velký křišťálový pohár naplněný medem a obrátil se ke mně, prohlásil zdraví svého nejdražšího bratra, svého posvátného Caesara Veličenstva, vyjádřil své přání slovy: "Dej, Pane, abychom my, velcí panovníci, mohli přemoci všechny své nepřátele" a vypili pohár ve třech kroky. Potom znovu zvedl klobouk, posadil se a podal mi ze svých rukou velký stříbrný pohár vína, také mému příteli a třem našim úředníkům, které jsme, když k tomu dostali povolení, přinesli s sebou. Když byly tyto misky vypuštěny, nabídl nám, ve stejném pořadí a stejným způsobem, jednu po druhé, dalších pět misek; sám však již nepil. Pili jsme je postupně, podle pořadí: na jeho zdraví, potom na prvorozeného syna, nejmladšího a celou jeho rodinu a na dobrý úspěch šťastného světa. Když král vyslyšel toto poslední přání, řekl: "To by byla skvělá věc!" Když jsme to všechno udělali, odešli jsme, ale všimli jsme si, že správci, kteří přinesli carovi poháry, aby nám je nabídl, vždy vstoupili do místnosti s přikrytými hlavami a stáli tam, dokud mu poháry nebyly podávány, ačkoli všichni bojaři seděl bez klobouků. A když čekali na kelímky, až se vypili, sundali si klobouky, vzali je, při odchodu se zase přikryli.
— Meyerberg, Augustine (1612-1688). Cesta do Muscovy barona Augustina Meyerberga ... - M. , 1874. - S. 188-189. [6]Z manželství s Elenou Nikiforovnou Vypovskou, synem Leontym Ilarionovičem (-30.09. 1677 ). V roce 1640 byl nájemcem, v roce 1648 pak působil u soudu jako advokát. V roce 1657 se stal stolnikem za panovníka Alexeje Michajloviče . V roce 1661, po znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem, byl poslán, aby pod panovníkem přijal „vysokou ruku belgorodského pluku plukovníků a yasaulů“. V roce 1678 působil jako druhý soudce v Zemském příkazu . V rámci družiny panovníka Alexeje Michajloviče se zúčastnil tažení proti Polsku a Litvě, prokázal horlivost a odvahu v bojích o Smolensk , Vilno , Brest a mnoho dalších, za což mu byl udělen osobní panovnický dekret a byl udělil nová léna. Manželka - Natalia, dcera patriarchálního správce Osip Fedorovič Ladyzhensky.
Vnoučata a pravnuci Illarion LopukhinOd roku 1665 do roku 1772 byl majetek Lopukhinů zejména v Moskvě , na Kuliškách (moderní adresa: Chitrovský ulička , 3/1, budova 2 - hlavní dům Lopukhin-Volkonsky-Kiryakov Estate )