| kopeček | |
|---|---|
| Uzbekistán | |
| Žánr | Drama |
| Výrobce | Eric Latsis |
| V hlavní roli _ |
Gunar Tsilinsky Lilita Ozolinya Girt Jakovlev Eduard Pavls |
| Skladatel | |
| Filmová společnost | Filmové studio v Rize |
| Doba trvání | 82 min. |
| Země | SSSR |
| Jazyk | ruština |
| Rok | 1970 |
| IMDb | IČO 0320139 |
„Nábřeží“ ( lotyšsky. Uzbērums ) je sovětský celovečerní film z roku 1970 , drama . Film je natočen podle stejnojmenného románu Andrejse Dripeho .
Lotyšsko , druhá světová válka . Sovětští partyzáni Andrej a Surový mají vyhodit do povětří německý vlak převážející munici . Na železniční násep , kde se ukrývají, ze sousedního statku přichází na kosu rolník Ozols s rodinou. Harsh žádá lotyšskou rodinu, aby jim pomohla...
Kritici však hodnotili film jako slabý, přičemž zaznamenali výkon Eduarda Pavulse a Lility Ozoliniové, kteří i se slabým scénářem dokázali realizovat dramatičnost rolí:
Film Mohyla je neoprávněně karikován a agitován, ale úspěch psychologické studie selského páru v podání Eduardse Pavulse a Antry Liedskalnynia je nepopiratelný.
Původní text (lotyšský)[ zobrazitskrýt] ““Uzbērumā” šis tas ir nevajadzīgi kariķēts un sateatralizēts, sázka Eduarda Pāvula un Antras Liedskalniņas tēlotā zemnieku pāra psiholoģiskas izpētes veiksme taču nav noliedzama - literární a umělecký časopis "Karogs" ("Banner") , orgán Svazu spisovatelů Lotyšské SSR , 1971
Ve filmu Nábřeží se morální konflikt točí kolem železničáře Ozolse a jeho rodiny. Jeden ze dvou partyzánů, kteří mají za úkol vyhodit do povětří železniční most, je těžce zraněn. Ozols a jeho žena odmítají zraněnému muži pomoci – a on umírá. Jeho přítel, schovaný za hrází, se chystá vyhodit most do povětří, když tu náhle spatří Ozolsovu malou dcerku, jak trhá květiny poblíž. Zde se ve filmu objevuje téma morální volby - mohou partyzáni obětovat život dívky, aby vyhodili do povětří most s nepřátelským vlakem? Scenárista filmu Andrejs Dripe sice vojákovi ponechává právo na milost, ale zároveň za to musí zaplatit životem. Scenárista přesto nechává konečné závěry o finále „Mohyly“ udělat na samotném divákovi – a děj se zvrtne tak, že se Ozols změní a rozhodne se aktivně bojovat proti nepříteli. Schéma filmu není pouze v rovině děje. Možná by se u sólového debutu, jako je ten, který Janise Stracha přivedl k hledání hlubších motivací postav v jejich jednání a vymýšlení paradoxních řešení , hodil slabý scénář. Člověk má dojem, že se režisér Eric Latsis cítí příliš dobře se scénářem, a pro jistotu přizval herce jako Gunars Cilinski, Girta Jakovleva, Antra Liedskalnin a Eduard Pavuls. Dramatické možnosti materiálu umožnily odhalit se pouze dvěma posledním v rolích Ozolse a jeho manželky Oliye, přesto však režisér nepocítil ani jednu z nich, ani jiné možnosti v díle, a to vedlo k tomu, že kritici hodnotili film jako obecně neúspěšný.
Původní text (lotyšský)[ zobrazitskrýt] "Uzbērumā" morālais konflikts centrējas ap dzelzceļnieku Ozolu un Viņa ģimeni. Viens no diviem partizāniem, kuriem uzticēts uzspridzināt dzelzceļa tiltu, ir smagi ievainots. Sievas iespaidā Ozols atsakās palīdzēt ievainotajam - un tas mirst. Viņa draugs, paslēpies pie uzbēruma, jau gatavojas uzspridzināt tiltu, kad pēkšņi redz tā tuvumā Ozola mazo meitiņu plūcam ziedus. Te filmā atkal ieskanas morālās izšķiršanās tēma — vai partizāns spēs upurēt meitenītes dzīvību, lai uzspridzinātu tiltu ar ienaidnieka vilcienu? A. Dripe atšķirībā no J. Streiča filmas scenāristiem atstāj karavīram tiesības uz žēlsirdību, bet liek samaksāt par to ar savu dzīvību. Tomēr galējos secinājumus arī "Uzbēruma" scénáristé neuztic izdarīt pašam skatītājam - un sižets tiek pagriezts tā, lai ļautu Ozolam pāraugt sevi un izšķirties par iktutkut. Shematiskums abās filmās guvis virsroku ne tikai sižeta plāksnē. Varbūt patstāvīgai debijai bija vairāk noderīgs vājais scenārijs, kas lika J. Streičam meklēt dziļākus motivējumus varoņu darbībai un nonākt pie paradoksālajiem risinājumiem. Rodas iespaids, jako Ēriks Lācis ir juties pārāk komfortabli pieņemama scenārija ietvaros un, lai būtu pavisam drošs, pieaicinājis tādus aktierus kā Gunāru Cilinski, Ģirtu Antruņemākalni un Eduard, Jakovļedluevu, Eduard. Materiāla dramaturģiskās iespējas ļāva izvērsties tikai pēdējiem diviem tēlotājiem Ozola un viņa sievas Olgas lomās, tomēr režisora ētli film nebija jūtama, taju nedz viūtama — filmová kritička Lilija Dzene , 1989 [1]
| Filmy Erika Latsis | |
|---|---|
| 60. léta 20. století |
|
| 70. léta 20. století |
|
| 80. léta 20. století |
|
| devadesátá léta | Sto mil na řece (1990) |