Lotyšský

lotyšský
vlastní jméno latviesu valoda
země Lotyšsko
oficiální status
Regulační organizace Státní jazykové centrum
Celkový počet reproduktorů 2 068 060 [1]
Postavení bezpečný [2]
Klasifikace
Kategorie Jazyky Eurasie

Indoevropská rodina

baltoslovanská větev (hypotéza) Baltská skupina Východobaltská skupina
Psaní latina ( lotyšská abeceda )
Jazykové kódy
GOST 7.75–97 řasa 385
ISO 639-1 lv
ISO 639-2 lav
ISO 639-3 lav (lotyšský),
lvs (lotyšský literární)
WALS lat
Etnolog já proti
Linguasphere 54-AAB-a
ABS ASCL 3101
IETF lv
Glottolog 1249 latv
Wikipedie v tomto jazyce

Lotyšský jazyk (vlastní jméno - latviešu valoda ) je jedním ze dvou východobaltských jazyků , které přežily dodnes (spolu s litevštinou ). Lotyšština je jediným státním jazykem Lotyšska a jedním z 24 úředních jazyků Evropské unie . Asi dva miliony lidí mluví lotyšsky (většina z nich žije v Lotyšsku).

Dělí se na tři dialekty : horní lotyštinu, střední lotyštinu a livonštinu. Moderní literární lotyšský jazyk je založen na středo lotyšském dialektu.

První písemné památky se objevily v 16. století. Moderní lotyšská abeceda , která je založena na latinském písmu , obsahuje 33 písmen.

Přízvuk je fixován na první slabiku. Samohlásky se liší délkou, přičemž každá dlouhá samohláska nese jeden ze tří tónů. Morfologicky je lotyština flektivní a syntetický jazyk . Syntaxe se vyznačuje relativně volným slovosledem, základní pořadí je SVO . Slovní zásoba je většinou domácí, mezi výpůjčkami převažují germanismy a slovanismy .

Linguogeografie

Rozsah a abundance

Počet rodilých mluvčích lotyštiny v Lotyšsku podle sčítání lidu z roku 2011 je 1 164 894 lidí [3] , což je asi 56,3 % [4] populace země a 62,1 % těch, kteří uvedli svůj jazyk (včetně mluvčích latgalského dialektu , který je někdy považován za samostatný jazyk); Lotyšsky mluví v různé míře také většina rusky mluvících obyvatel žijících v zemi a také malý počet lotyšských emigrantů a jejich potomků v jiných zemích světa ( USA  - 16 035 [5] , Irsko , Anglie , Kanada , Brazílie , Rusko (22 079 mluvčích roku 2010 [6] ), Bělorusko (podle údajů z roku 2009 z 1549 etnických Lotyšů uvedlo 386 lotyštinu jako svůj rodný jazyk [7] , ale doma jí mluví pouze 9 [8] ) , Nový Zéland , Austrálie , Německo atd.).

Dialekty

Lotyšský jazyk se tradičně dělí na tři hlavní dialekty: horní lotyštinu ( augšzemnieku dialekts ), střední lotyštinu ( vidus dialekts ) a livonštinu ( lībiskais dialekts ) [9] [10] [11] .

Hornotyšský dialekt se velmi liší od středolotyšského a livonského dialektu (proto se jim na rozdíl od hornotyšštiny také říká dolnotyšština). Distribuováno v Latgale , na východě Vidzeme a v Augshzeme , zahrnuje východní (hluboké) a západní (mělké) dialekty . Obě skupiny se také dělí na selonský a latgalský dialekt [12] . Latgalské hluboké dialekty jsou někdy odděleny do samostatného jazyka - Latgalian .

Středo lotyšský dialekt zahrnuje dialekty vidzeme (centrální vidzeme), zemgale (centrální zemgale) a kuronština (jižní kurzeme ) [9] .

Livonský dialekt, vytvořený na základě ugrofinského livského substrátu, zahrnuje dialekty Vidzeme (severozápadní vidzeme) a kurzeme (severní kurzeme) [13] .

Alternativní klasifikace A. Gatherse [14] navrhuje následující rozdělení [15] :

Historie

Spolu s litevštinou, pruštinou a jatvingštinou se lotyština vrací k protobaltskému jazyku . Protobaltské samohlásky *i , *ī , *u , *ū , *a , *ā se v lotyštině zachovaly beze změny. Vlastní lotyšskou novinkou je fonologizace opozice ɛ  : æ , což byly původně alofony hlásky e , která byla před tvrdými souhláskami realizována otevřeněji a před měkkými uzavřenější. Dvojhláska *eɪ̯ , stejně jako v litevštině, prošla fází monoftongu * ẹ do ɪ̯e . Tautosylabické kombinace v , un , en , dal lotyšština ī , ū , ɪ̯e , u̯o . Auslaut nejednoslabičných slov prošel velkými změnami : krátké a , e , i zmizelo , dlouhé ā , ē , ī , ū bylo redukováno, dvojhlásky se staly monoftongy ( aɪ̯ , eɪ̯ > i , au > u ) [16] . Stejně jako v litevštině i v lotyštině se protobaltské ō diftongovalo na u̯o , což se však neprojevilo v písmu: lit. dúoti , lotyština tečka "dát" [17] .

Nejdůležitější změnou v konsonantismu je odstranění opozice měkká tvrdost [18] :

Střední jazyk ķ a ģ pocházejí z kombinací sk , zg v poloze před e , i , např. šķirt  "oddělit" s lit. skìrti a režģis  "mříž" s lit. rẽzgis , jakož i z výpůjček [18] .

Diferenciace mezi litevským a lotyšským jazykem údajně začala v 1. století našeho letopočtu. e. a v 5.–7. století byly tyto jazyky konečně rozděleny [19] [20] . V 5.-6. století se předkové Lotyšů začali aktivně pohybovat na sever a zabírali území dříve obývaná baltsko-finskými kmeny . V tomto ohledu se lotyština začala kontaktovat s baltsko-finskými jazyky a východoslovanskými dialekty [21] .

Zpočátku byli Lettové pouze jedním z východních pobaltských kmenů. Spolu s nimi bylo Lotyšsko obýváno Semigallci , vesnicemi a Kuronci , stejně jako baltsko-finští Livové . Všechny tyto národy byly nakonec asimilovány Lettovými v lingvistických termínech.[ kdy? ] a jejich jazyky se podepsaly na lotyšských dialektech [22] .

V XII-XIII století byly země moderního Lotyšska a Estonska dobyty Řádem meče . Němci se stali vládnoucí elitou, lotyština byla jazykem venkovského obyvatelstva. Situace se změnila s reformací , kdy duchovenstvo začalo projevovat zájem o lotyšský jazyk [23] .

Historie lotyšského literárního jazyka je rozdělena do tří období [24] :

První kniha v lotyštině byla vydána v roce 1525, ale dodnes se nedochovala. První dochovaný text pochází z roku 1550 – jedná se o úryvek obsažený v knize Kosmografie [ od S. Munstera [25] .

Od druhé poloviny 16. století začaly vznikat školy s výukou v lotyštině, v 17. století již takové školy existovaly jak ve městě, tak na venkově [25] . P. Dini zdůrazňuje, že školy sehrály výjimečnou roli při utváření lotyšské národní identity [26] . V letech 1685-1694 německý pastor E. Gluck přeložil Bibli do lotyštiny [22] .

V roce 1822 založil K. F. Watson první noviny v lotyštině – Latweeschu Awises ( Latviešu Avīzes v moderním pravopisu) „Lotyšské noviny“ [26] . V roce 1856 zahájilo svou činnost Hnutí mladých Lotyšů , které po celé zemi organizovalo kroužky, jejichž účelem bylo probudit národní vědomí. Vůdcem hnutí byl K. Valdemars , dalšími aktivními postavami byli J. Alunans , K. Barons , Auseklis , J. Bars , A. Leitans . Od roku 1856 začali mladí Lotyši vydávat noviny Mahjas Weesis ( Mājas Viesis v moderním pravopisu) a od roku 1862 - „ Peterburgas awises “ ( Pēterburgas Avīzes v moderním pravopisu) „Petersburg noviny“, které však byly uzavřeny v roce 1865 za zveřejnění článků o právu lotyšských rolníků na půdu [27] .

Důležitou roli pro formování lotyšského spisovného jazyka sehrála skutečnost, že s počátkem urbanizace proudil proud Lotyšů z vesnic do měst, která byla dříve převážně německy mluvící [28] . V roce 1879 dosáhla gramotnost v provincii Livland 77,7 % (oproti průměru 27 % v Ruské říši) [25] .

Doplňování slovní zásoby

Mladí Lotyši aktivně pracovali na rozšiřování slovní zásoby lotyšského literárního jazyka. To bylo provedeno následujícími způsoby: souborem slovní zásoby z dialektů (dial. krasa  "dešťová sprcha" > lit. krasa  "krátká sprcha"); přejímání slov z jiných baltských jazyků ​​(pruské kermens  „tělo“ > ķermenis  „tělo“, lit. kareivis  „voják“ > kareivis  „voják“); vytváření neologismů ( zināt  „vědět“ > zinātne  „věda“, nākt  „přijít“ > nākotne „budoucnost“); výpůjčka mezinárodní slovní zásoby [28] . Poté, co Lotyšsko získalo nezávislost, trend ke sjednocení spisovného jazyka dostal logické pokračování. Do škol se zavádí jednotná norma a zvyšuje se počet lingvistických studií [29] .

Konečná kodifikace

Po přistoupení Lotyšska k SSSR se podíl ruské populace prudce zvyšuje: ve 30. letech to bylo asi 12 %, v roce 1959 to bylo 26,6 % a v roce 1970 to bylo již 29,8 %. Zároveň roste vliv ruského jazyka na lotyštinu. Mezi Lotyši roste lotyšsko-ruský bilingvismus. Znalost ruského jazyka byla běžnější u mužů než u žen, což souvisí s všeobecnou brannou povinností mužské populace v SSSR. Ruský jazyk se používal častěji ve městech a v těch oblastech, které měly po válce největší příliv rusky mluvícího obyvatelstva. Ruština nahradila lotyštinu ve správní sféře a jako jazyk výrobních pokynů byla aktivně využívána v médiích a vzdělávání. To vše způsobilo velký příliv půjček a mrzáků z ruštiny do lotyštiny.

Současně však dochází k rozkvětu lotyšské národní kultury a rozšiřování oblasti používání lotyšského jazyka [30] .

12. prosince 1958 byl schválen nový odborový zákon „O spojení školy se životem a o dalším rozvoji systému veřejného školství v SSSR“, který zrušil povinnost studia národních jazyků svazu. a autonomních republik v ruských školách těchto republik. V lotyšské SSR bylo v červnu 1959 přijato rozhodnutí o povinném studiu lotyšského jazyka státními úředníky s následným povinným složením zkoušek. Za to byla v létě 1959 provedena očista ve stranickém vedení republiky [31] .

V roce 1946 začala při Akademii věd Lotyšské SSR pracovat Terminologická komise , která završila kodifikaci lotyšského jazyka vydáním řady slovníků. Zpočátku byly navržené termíny publikovány k diskusi ve zvláštním bulletinu komise a poté ve slovnících, čímž bylo stanoveno povinné používání terminologie ve vědecké, pedagogické a průmyslové praxi [32] . Začalo vydávání slovníků podle moderních metod: na každé knize pracovala skupina autorů, editorů a konzultantů [33] .

Seznam slovníků publikovaných terminologickou komisí LAN [34]

Obnovení stavu státního jazyka

Po rozpadu SSSR se státním jazykem Lotyšska stala lotyština, používání ruského jazyka bylo omezeno, mezi národnostními menšinami začalo narůstat procento těch, kteří znali lotyšský jazyk, a práce státních institucí zapojených do kontroly lotyšského jazyka byla aktivována. Již v roce 1989 byla zavedena zkouška z lotyšského jazyka pro nastupující státní službu [35] .

Psaní

Zpočátku bylo lotyšské písmo založeno na německé předloze. Bylo použito gotické písmo. V roce 1908 vytvořila komise pod vedením K. Mühlenbacha a v roce 1919 byla oficiálně schválena verze abecedy podle antikva s diakritickými znaménky. V roce 1946 bylo z abecedy odstraněno písmeno ŗ označující zvuk /rʲ/, který se ve spisovném jazyce a většině dialektů shodoval s /r/. Od roku 1957 se místo digrafu ch používá k označení hlásky /x/ písmeno h [24] [25] . Písmeno ō bylo také vypuštěno z abecedy .

Moderní lotyšská abeceda obsahuje 33 písmen [36] :

Ne. Dopis název Zvuk ( MFA )
jeden A a A [ ɑ ]
2 Ā ā garais a [ ɑː ]
3 Bb být [ b ]
čtyři c c ce [ t͡s ]
5 Č č čē [ t͡ʃ ]
6 D d de [ d ]
7 e e E [ ɛ ] [ æ ]
osm Ē ē garais ē [ ɛː ] [ æː ]
9 F f ef [ f ]
deset G g ga [ g ]
jedenáct Ģ ģ ģē [ ɟ ]
12 H h ha [ x ]
13 já i i [ i ]
čtrnáct Ī ī garais i [ iː ]
patnáct Jj jē [ j ]
16 Kk ka [ k ]
17 Ķ ķ ķē [ c ]
Ne. Dopis název Zvuk ( MFA )
osmnáct l l el [ l ]
19 Ļļ eļ [ ʎ ]
dvacet M m em [ m ]
21 N n en [ n ]
22 Ņ ņ en [ ɲ ]
23 O o Ó [u̯ɐ] [ ɔ ] [ ɔː ]
24 Pp pe [ p ]
25 R r ehm [ r ]
26 S s es [ s ]
27 Š š es [ ʃ ]
28 T t te [ t ]
29 U u u [ u ]
třicet U u garais ū [ uː ]
31 Vv ve [ v ]
32 Zz ze [ z ]
33 Ž ž žē [ ʒ ]

Písmena q , w , x , y nejsou zahrnuta v abecedě [37] .

Písmeno o se čte jako dvojhláska u̯o v rodných lotyšských slovech, starých výpůjčkách, většině toponym a také v některých příjmeních. Jako monoftong ɔ nebo ɔː se čte v nových výpůjčkách, řadě toponym a příjmení. Některými slovy, např. citrony  "citron" a balkons "balkon", jsou zaznamenány výkyvy mezi ɔː a u̯o [38] .

Délka samohlásky je označena makronem ( garumzīme ) [39] [40] .

Cizí jména a příjmení jsou graficky (i morfologicky) upravena: anglicky.  John Kennedy _ _ _ _ _  Jennifer Aniston _ _ _ _ _

Při komunikaci na internetu, v SMS zprávách a v jiných případech, kdy pisatel nemá lotyšskou klávesnici, se používají tři hlavní způsoby přenosu lotyšské grafiky. Nejprve se diakritika jednoduše vynechá: si briniskiga muzika  "tato nádherná hudba" > si briniskiga muzika . U druhého jsou všechna diakritika nahrazena apostrofem: s'i' bri'nis'k'i'ga' mu'zika . U třetího je délka samohlásek přenášena zdvojením písmene, hacek je nahrazeno h , cedilla je nahrazena j : shii briinishkjiigaa muuzika [37] .

Jazyková charakteristika

Fonetika a fonologie

Samohlásky

Systém samohláskových fonémů moderního lotyšského jazyka zahrnuje následující monoftongy (znak ː označuje dlouhé samohlásky) [42] [43] :

Vylézt Řádek
Přední Průměrný Zadní
Horní já iː U u
Průměrný ɛ ɛː (ɔ) (ɔː)
Dolní æ æː a aː

Fonémy / ɔ / a / ɔː / v moderní lotyštině se nacházejí pouze v přejatých slovech. Rozdíl mezi /ɛ/ a /æ/ se v písmenu neprojevuje, písmeno e slouží k označení obou fonémů (podobně se dlouhé /ɛː/ a /æː/ označují jedním písmenem ē ) [43] .

Dva samostatné fonémy jsou dvojhlásky /ɪ̯ɐ/ (v ie ) a /u̯ɐ/ (v o ). Zbývající dvojhlásky lotyšského jazyka - /au̯/, /aɪ̯/, /eɪ̯/ a /uɪ̯/ jsou z fonologického hlediska bifonemickými kombinacemi (první tři najdeme pouze ve výpůjčkách) [43] .

Délka samohlásek je smysluplná: m e le  "lhář" - m ē le  "jazyk", p i le  "kapka" - p ī le  "kachna". Dlouhé samohlásky jsou přibližně dvaapůlkrát delší než krátké [42] .

Souhlásky

Systém konsonantismu lotyšského jazyka (poziční varianty fonémů nebo fonémů, které se nacházejí pouze ve výpůjčkách, jsou brány v závorkách; neznělé souhlásky jsou uvedeny ve dvojicích souhlásek vlevo, znělé souhlásky vpravo ) [39] [44] :

Labiální Alveolární Poštovní veolární Palatal Velární
explozivní pb _ t d cɟ _ kɡ _
nosní m n ɲ ( ŋ )
afrikátů t͡s d͡z t͡ʃ d͡ʒ
štěrbinový ( f ) v sz _ ʃ ʒ ( x )
Přibližné ( w ) j
Postranní l '
Chvění r

Posterior /ŋ/ je poziční varianta /n/ v pozici před velárními souhláskami k a g . Souhláska /v/ je realizována jako /w/ po slovní koncové samohlásce nebo před souhláskou: tēvs [tæːws] „otec“ [39] [45] . Dříve existovala i hláska /rʲ/ (v pravopisu ŗ ), ale nyní se vyskytuje pouze v mluvě starší generace (hlavně v Kurzeme) a samotné písmeno bylo z abecedy odstraněno [44] .

Souhlásky /f/ a /x/ (v hláskování h ) se vyskytují pouze v přejatých slovech [46] .

V kombinacích „znělý + znělý“ nebo „znělý + neznělý“ druhá souhláska asimiluje první v hlase: gads [gats] „year“, labs [laps] „good“, atbilde [adbilde] „response“. Na konci slova se souhláskové kombinace -ds a -ts vyslovují jako c a -šs a -žs jako š [47] .

Prozódie

Přízvuk v lotyštině téměř vždy padá na první slabiku. Výjimkou jsou některá složená slova, jako jsou záporná příslovce a zájmena ( nekas „nic“, nekad „nikdy“, nekur „nikde“), superlativní tvary příslovcí a zájmen s předponou vis- ( vislabākais „nejlepší“, vismaz „at nejmenší míra"), složená slova s ​​komponentami jeb- ( jebkurš  "kdokoli", jebkad  "kdykoli", jebkur  - "kdekoli"), ik- ( ikkatrs  "jakýkoli", ikreiz  "kdykoli"), pus- ( pusotra  "jeden a půl") a některé jednotlivé lexémy ( labdien  "dobré odpoledne", labrīt  "dobré ráno", varbūt "možná"). V těchto slovech padá důraz na druhou slabiku od začátku. V některých případech může stát i na třetí slabice od začátku ( neparko  "v žádném případě"). Výjimkou jsou navíc některé výpůjčky [48] .

Spolu se stresem má lotyšský jazyk systém tónů . Tóny nesouvisí se stresem a jsou vlastní každé dlouhé slabice. Tónové systémy v lotyšských dialektech se od sebe velmi liší. Spisovný jazyk vychází ze středotyšského dialektu, který rozlišuje tři tóny: dlouhý ( stieptā intonācija ), klesající ( krītošā intonācija ) a přerušovaný ( lauztā intonācija ). Dlouhý tón je charakterizován rovnoměrnou intonací v celé samohlásce, sestupný tón je charakterizován vysokou intonací, klesá ke konci samohlásky, s přerušovaným tónem, výslovnost samohlásky je rozdělena na dvě poloviny analogem dánský stød . V písmu se tóny nijak neoznačují, ale ve vědecké literatuře se používají symboly ͂ (pro dlouhý tón), ` (pro klesající tón), ˆ (pro přerušovaný tón). Tóny mají sémantickou funkci (ačkoli počet minimálních dvojic je malý): tã  "to" - tà  "tam" - tâ  "tak". V moderní spisovné lotyštině je tendence přejít na dvoutónový systém, který rozlišuje pouze souvislé a nedlouhé tóny [44] [49] [50] .

V současnosti je třítónový systém typický pouze pro středotyšský dialekt. V livonském dialektu se klesající tón shodoval s přerušovaným a v hornolotyšském nářečí se dlouhý tón shodoval s klesajícím. To lze ilustrovat na následujícím příkladu [51] :

Středo lotyšský dialekt Livonský dialekt Horní lotyšský dialekt
plavidlo traũks traũks trauks
droždí koberečky koberečky koberečky
přítel táhne draggs táhne

Lotyšské tóny nacházejí následující korespondenci v litevštině [18] [52] [53] :

  1. Litevský cirkumflex (stoupající intonace) odpovídá lotyšskému sestupnému tónu: lit. draũgas  - litevština dràugs  - "přítel", lit. pir̃kti  – ltsh. pìrkt  "koupit";
  2. Litevskému přízvuku (sestupná intonace) odpovídají lotyšské dlouhé a přerušované tóny: lit. brólis  - ltsh. brā̃lis  "bratr", lit. láimė  - ltsh. laĩme  "štěstí", lit. kárštas  - ltsh. kaȓsts  "horký", lit. liepa  - ltsh. liẽpa  "lípa", lit. saulė  – lotyšština saũle  "slunce". Distribuce je regulována Endzelinovým zákonem : dlouhý tón charakterizuje slabiky s nativní akutní a přerušovaný tón charakterizuje slabiky, na kterých byl přízvuk zpožděn od konce.

K. Buga datoval restrukturalizaci litevské prozodie do 12. století [54] .

Morfologie

V lotyštině je deset slovních druhů : podstatné jméno , přídavné jméno , číslovka , zájmeno , příslovce , sloveso , předložka , spojka , částice , citoslovce [55] .

Přechýlené slovní druhy mají šest pádů ( nominativ , genitiv , dativ , akuzativ , lokativ a vokativ [56] .

Instrumentální pád v lotyštině zmizel a jeho funkce využívá předložku ar  „s“ s akuzativem v jednotném čísle a dativem v množném čísle: griezt maizi ar nazi  „krájet chléb nožem“, griezt maizi ar nažiem  „k krájet chléb noži“ [57] . Staré lotyšské texty také zaznamenávají illativní formy : krustan siss  „přibitý na kříž“ [58] .

V lotyštině existují dvě pohlaví – muž a žena [59] .

Podstatné jméno

Podstatné jméno je charakterizováno gramatickými kategoriemi rod , číslo a pád [55] .

V lotyštině existuje 6 deklinací [55] [60] .

Podle deklinací I-III se mění podstatná jména mužského rodu, podle IV-VI - ženský. Při deklinaci I končí podstatná jména v nominativu jednotného čísla v -s a -š , v II - v -is , v III - v -us , ve IV - v -a , v V - v -e , v VI - v - s [55] . Ve II, V, VI deklinacích v některých tvarech dochází ke střídání souhlásek. Skloňování II navíc zahrnuje bývalé souhláskové kmeny akmens  „kámen“, asmens  „čepel“, rudens  „podzim“, ūdens  „voda“, zibens  „blesk“, mēness  „měsíc“, lišící se od obvyklých kmenů této deklinace s koncovka -s v nominativu a genitivu jednotného čísla. Dříve se tři slova ženského rodu také měnila podle III deklinace, ragus  „sáně“, dzirnus  „mlýn“, pelus  „chaff“ (vše - pluralia tantum ), ale v moderní lotyštině byla nahrazena deriváty IV deklinace ragavas , dzirnavas , pelavas [61] . Do III. deklinace patří poměrně málo slov (například alus, apvidus, dienvidus, klepus, ledus, lietus, medus, tirgus, vidus, viltus (respektive znamenají pivo, lokalitu, poledne, kašel, led, déšť, med, tržiště, střední, vychytralost ), vlastní jména jako Edžus , Ingus , toponyma jako Zebrus , Saldus ) [62] .

Skloňování podstatných jmen na příkladu slov draugs  „přítel“, brālis  „bratr“, tirgus  „trh“, māsa  „sestra“, meitene  „dívka“, sirds  „srdce“ [63] :

já II III IV PROTI VI
I. jednotky draugs bralis tirgus masa meitene pánové
R. jednotka drauga braļa tirgus masy meitenes pánové
D. jednotky draugam brālim tirgum masai meitenei Sirdij
V. jednotky Draugu brali tirgu masu meiteni Sirdi
M. jednotky drauga brālī tirgu masa meitene sirdi
Zvuk Jednotky draugs brali tirgus mās, māsa meiten pánové
I. pl. draugi braļi tirgi masy meitenes sirdis
R. pl. Draugu brāļu tirgu masu meitenu Sirzu
D. pl. draugiem brāļiem tirgiem masam meitenem sirdim
V. pl. draugus braļus tirgus masy meitenes sirdis
M. pl. draugos brāļos tirgos masy meitenes sirdis
Jméno přídavné jméno

Přídavná jména jsou krátká (neurčitá) a úplná (určitá) [64] [65] .

Plné tvary se používají k označení známého, známého, jistého. Například lotyšská fráze s plným přídavným jménem mazā meitene „malá holčička“ v germánských jazycích odpovídá frázím s určitým členem: angličtina.  holčička , německá  das kleine Mädchen , Netherl.  het kleine meisje , norština den lille piken [64] [66] .

Kromě toho se používají plné formuláře [67] :

  • po ukazovacích zájmenech : šis jaunais direktors  "tento mladý ředitel";
  • po přivlastňovacích zájmenech a genitivních podstatných jménech, která vyjadřují přivlastňování: mana jaunā automašīna  „můj nový vůz“, tēva jaunā automašīna  „otcovo nové auto“;
  • po zájmenech viss  „všechny“ a abi  „oba“: visi jaunie pilsoņi  „všichni mladí občané“, abas mazās māsas  „obě malé sestry“;
  • vlastními jmény: Pēteris Lielais  „Petr Veliký“;
  • při oslovování: mīļie draugi!  "Drazí přátelé!";
  • po obratu viens žádný "jeden z";
  • při zdůvodňování: kurlmēmais  "hluchoněmý";
  • v obecném smyslu: baltais lācis  „lední medvěd“.

Některá adjektiva, jako galvenais  „hlavní“, pēdējais  „poslední“, se používají pouze v plném znění [68] .

Krátká přídavná jména se mění jako podstatná jména I (mužský rod) a IV (ženský rod) skloňování. Plná adjektiva mají vlastní skloňování [65] .

Skloňování přídavných jmen na příkladu slova liels  "velký" [69] :

Krátké formy Úplné formuláře
m a. R. m a. R.
I. jednotky liels Liela Lielais Liela
R. jednotka Liela lielas Liela lielas
D. jednotky lielam Lielai lielajam lielajai
V. jednotky lielu lielu lielo lielo
M. jednotky Liela Liela lielaja lielaja
I. pl. lieli lielas lielie lielas
R. pl. lielu lielu lielo lielo
D. pl. lieliem lielam lielajem lielajam
V. pl. lielus lielas lielos lielas
M. pl. lielos lielas lielajos lielajas

Srovnávací tvary přídavných jmen (plných i krátkých) se tvoří přidáním přípony -āk- : labs  „dobrý“ > labāks „lepší“, labāka  „lepší“; labais > labākais , labākā . Superlativní tvary se tvoří přidáním předpony vis- ke srovnávacímu stupni : vislabāks , vislabāka , vislabākais , vislabākā . Kromě toho se jako superlativní tvary používají kombinace zájmen pats  "sám", pati  "sama" s tvarem komparativního stupně plného adjektiva: pats labākais  "nejlepší", pati labākā  "nejlepší" [70] [ 71] .

Číslice

Číslice od jedné do jednadvaceti [72] :

kvantitativní řadový
jeden viens pirmais
2 divi otrais
3 tris Tresais
čtyři Cetri ceturtais
5 kus piektais
6 sesi sestais
7 septini septitais
osm astoni astotais
9 devini devitais
deset propustit(y) desmitais
jedenáct vídeňský kovář vienpadsmitais
12 divpadsmith divpadsmitais
13 trispadsmit trispadsmitais
čtrnáct Cetpadmit Cetpadsmitais
patnáct piecpadsmit piecpadsmitais
16 sešpadsmit sešpadsmitais
17 septinpadsmit septinpadsmitais
osmnáct astoņpadsmit astoņpadsmitais
19 devinpadsmit devinpadsmitais
dvacet divdesmit divdesmitais
21 divdesmit viens divdesmit pirmais

Číslice od třiceti do milionu [73] :

kvantitativní řadový
třicet trisdesmit trisdesmitais
40 Cetrdesmit Cetrdesmitais
padesáti piecdesmit piecdesmitais
60 sesdesmit sesdesmitais
70 septindesmit septindesmitais
80 žasnout astondesmitais
90 rozdělit devindesmitais
100 simt(y) simtais
200 divsimt / divisimti divsimtais
300 trissimt / tris simti trissimtais
400 četrsimt / četri simti četrsimtais
500 piecsimt / pieci simti piecsimtais
600 sešsimt / seši simti sessimtais
700 septiņsimt / septiņi simti septinsimtais
800 astoņsimt / astoņi simti astoņsimtais
900 devisimt / devini simti devinsimtais
1000 tūkstoš / tūkstotis tukstošais
2000 divtūkstoš / divi tūkstoši divtūkstošais
1 milion miljons miljonais
Zájmeno

Z hlediska sémantiky se rozlišují následující kategorie lotyšských zájmen [74] :

  • osobní: es  "já", tu  "ty", viņš  "on", viņa  "ona";
  • reflexivní: sevis  „sebe“;
  • přivlastňovací: mans  "můj", tavs  "vaše", savs  "vaše";
  • demonstrativní: šis  "to", tas  "tam", viņš  "to";
  • tázací-relativní: kas  "kdo, co", kāds  "co", kurš  "který";
  • neurčitý: kaut kas  "někdo", dažs  "nějaký";
  • atributivní: poplácá  „sebe“;
  • zápor: nekas  "nikdo, nic", nekāds  "nikdo".

Skloňování osobních (první a druhá osoba) a zvratných zájmen [75] [76] :

případ Jednotné číslo Množný vratné
1. osoba 2. osoba 1. osoba 2. osoba
já Vy My Vy Moje maličkost
Jmenovaný es tu mes jus —
Genitiv manis tevis musu jusu sevis
Dativ muž tev maminky skoky sev
Akuzativ mani tevi Mus jus sevi
Místní mani tevi Musos jusos sevi

Skloňování osobních zájmen ve třetí osobě [76] [77] :

případ Jednotné číslo Množný
mužský Ženský mužský Ženský
On Je Oni jsou
Jmenovaný viņš vina vini vinas
Genitiv vina vinas vinu vinu
Dativ vinam vinai viniem vinam
Akuzativ vinu vinu vinus vinas
Místní vina vina vinos vinas

Skloňování ukazovacích zájmen [77] :

případ
mužský Ženský mužský Ženský
Tento Tento Že Ta
Jednotné číslo
Jmenovaný sis ši tas ta
Genitiv šā , šī šās , šīs ta tas
Dativ sim sai tam tai
Akuzativ tak tak na na
Místní šajā , šai , šinī šajā , šai , šinī taja , tai , tanī taja , tai , tanī
Množný
Jmenovaný sie sis kravata tas
Genitiv tak tak na na
Dativ siem sim tiem tam
Akuzativ SOS sis tos tas
Místní šajos , šais , šinīs šajas , šais , šinīs tajos , tais , tinis tajas , tais , tinīs
Sloveso

V lotyšském slovesu se rozlišují kategorie nálady , času , osoby , čísla a hlasu (jmenné tvary sloves mají také rod a pád ) [78] [79] [80] .

Každé sloveso má tři kmeny: infinitiv, přítomný čas a minulý čas. Často se kmeny infinitivu a minulého času shodují [81] .

Také někteří lingvisté vyčleňují aspektovou kategorii, ale nejedná se o úplnou gramatickou kategorii, ale spíše o typickou funkčně-sémantickou kategorii [82] . Jasná aspektová opozice (například lasīt/izlasīt) nepokrývá všechna lotyšská slovesa.

konjugace

Slovesa (s výjimkou nepravidelných būt „být“, tečka „dávat“ a iet „jít“) se obvykle dělí na tři konjugace [83] :

  • I zahrnuje ta slovesa, ve kterých se kmeny infinitivu, přítomného času a minulého času skládají z jedné slabiky, například lie t „nalít“ - lej u „ nalít“ - lēj u „nalil jsem“;
  • II zahrnuje ty, ve kterých se všechny tři kmeny skládají alespoň ze dvou slabik (počet slabik ve kmenech je stejný), například mazgā t „umýt“ – mazgāj u „moje“ – mazgāj u „umyl jsem se“;
  • III zahrnuje ty, ve kterých se kmeny infinitivu a minulého času skládají alespoň ze dvou slabik a kmen přítomného času je kratší o jednu slabiku, například lasī t "read" - las u "read" - lasīj u "čtu".

Přestože je konjugace I poměrně početná, v moderní lotyštině je již neproduktivní [84] .

Čas

Existuje šest časů: minulý jednoduchý , minulý složitý , přítomný jednoduchý , přítomný složitý , budoucí jednoduchý a budoucí složitý. Přítomná složenina vyjadřuje děj, jehož výsledek je zachován v okamžiku řeči. Minulá sloučenina se používá k označení akce, která skončila před jinou akcí v minulosti. Budoucí složenina označuje akci, která skončí před jinou akcí v budoucnosti [85] .

Jednoduchá budoucnost se tvoří z kmene infinitivu přidáním přípony -s- (v 1. osobě jednotného čísla -š- < *-sj- ) a speciálních koncovek [86] .

Konjugace sloves skupiny I hnízdo "nosit" a pirkt "kupovat" v jednoduchých časech [87] :

Přítomnost Minulý Budoucnost
1. jednotka h. nesu pērku nesu pirku nesisu pirksu
2. jednotka h. nes pērc nesi pirki nesisi pirksi
3. jednotka h. nes vyzdobit nesa pirka nesis pirks
1. množné číslo h. nesam pērkam nesam pirkam nesisim pirksim
2. množné číslo h. nesat pērkat nesat pirkat nesisit / nesisiet pirksit / pirksiet
3. množné číslo h. nes vyzdobit nesa pirka nesis pirks

Ve slovesu hnízdo se tvary přítomného času vyslovují s otevřeným [æ] v kořeni a tvary minulého času s uzavřeným [ɛ] [88] .

Konjugace sloves skupiny II mazgāt „umýt se“ (ireflexivní) a mazgāties „umýt se“ (reflexivní) v jednoduchých časech [89] :

Přítomnost Minulý Budoucnost
1. jednotka h. mazgaju mazgajos mazgaju mazgajos mazgāsu mazgasos
2. jednotka h. mazga mazgajies mazgaji mazgajies mazgasi mazgasy
3. jednotka h. mazga mazgajas mazgaja mazgajas mazgas mazgasy
1. množné číslo h. mazgajam mazgajamies mazgajam mazgājamies mazgasim mazgāsimies
2. množné číslo h. mazgajat mazgajaties mazgajat mazgājaties mazgāsit / mazgāsiet mazgāsities / mazgāsieties
3. množné číslo h. mazga mazgajas mazgaja mazgajas mazgas mazgasy

Konjugace sloves skupiny III gribēt „přát si“ a lasīt „ číst“ v jednoduchých časech [90] :

Přítomnost Minulý Budoucnost
1. jednotka h. gribu lasu houba lasiju gribēsu lasīsu
2. jednotka h. gribi lasi houba lasji gribēsi lasisi
3. jednotka h. houba lasa houba lasija houby lasis
1. množné číslo h. houba lasam gribējam lasījam Gribēsim lasim
2. množné číslo h. gribat lasat gribējat lasījat gribēsit / gribēsiet lasīsit / lasīsiet
3. množné číslo h. houba lasa houba lasija houby lasis

Konjugace nepravidelných sloves būt  - "být", iet  - "jít" a tečka  - "dávat" v jednoduchých časech [91] [92] :

Přítomnost Minulý Budoucnost
1. jednotka h. esmu eju dodu biju gāju devu bussu iesu dosu
2. jednotka h. esi ej dod biji gāji devi būsi iesi dosi
3. jednotka h. ir tj dod bija / bij [~1] gaja deva autobus ie dos
1. množné číslo h. esam ejam dodam bijam gājam devām busim iesim dosim
2. množné číslo h. esat ejat dodat bijat gajat devāt būsit / būsiet iesit / iesiet dávka / dávka
3. množné číslo h. ir tj dod bija / bij [~1] gaja deva autobus ie dos

Tvary složeného času se skládají z konjugované formy slovesa būt „být“ v příslušném čase a aktivního minulého příčestí v nominativu [93] .

sklony

Lotyšština má čtyři způsoby: indikativní ( īstenības izteiksme ), konjunktiv ( vēlējuma izteiksme / kondicionālis ), rozkazovací způsob ( pavēles izteiksme ) a parafráze ( atstāstījuma izteiksme ). Někdy se jako samostatná nálada vyčleňuje i debitivum ,  obligátní nálada ( vajadzības izteiksme / debitīvs ) [94] [95] [65] .

Tvar imperativu ve 2. osobě jednotného čísla je shodný s odpovídajícím tvarem indikativu: nes "neseš / neseš", esi "jsi / jsi". Tvar 2. osoby množného čísla je utvořen z kmene přítomného času s koncovkou -iet ( -ieties pro přechodná slovesa): nesiet „nést“, esiet „být“, mazgājieties „umýt“ [96] .

Konjunktiv rozlišuje přítomný a minulý čas. Přítomný konjunktiv je stejný pro všechny osoby a čísla a je utvořen z kmene infinitivu příponou -tu ( -tos pro zvratná slovesa): būtu „by bylo / bylo by“, mazgātos „bylo / bylo by vypráno “. Minulé formy konjunktivu se skládají z přítomného konjunktivu a skutečného minulého příčestí: būtu runājis „řekl by“, būtu runājusi „řekl“, būtu runājuši „řekl“ (muži), būtu runājušas „řekl“ (ženy) [97] .

Popisná nálada se používá k vyjádření akcí, o kterých mluvčí ví ze slov jiných lidí. V popisném duchu se rozlišuje přítomný čas jednoduchý, přítomný složitý, budoucí jednoduchý a budoucí složitý čas. Slovesa v popisném způsobu se nemění podle osob. Přítomný prostý se tvoří příponou -ot ( -oties pro přechodná slovesa): lasot "prý čte". K vytvoření budoucího prostého se používá přípona -šot ( -šoties pro přechodná slovesa): lasīšot "prý bude číst". Tvary složeného času se skládají z parafrativní formy slovesa būt ( esot pro přítomnou sloučeninu a būšot pro budoucí složeninu) a skutečného minulého příčestí [98] .

Povinná nálada (debitiva) se používá k popisu akcí, které někdo potřebuje provést. Přitom označení výrobce děje je v dativu a předmět děje v nominativu: Brālim (dativ) jāsēj rudzi (nominativ) — „Bratr by měl zasít žito“ [99] . V debitě se rozlišuje všech šest časů. Přítomný čas je utvořen z formy přítomného času 3. osoby s předponou jā- : runā „mluví/mluví“ > jārunā „měl by mluvit“. Tvary všech ostatních časů se tvoří přidáním pomocného slovesa būt k přítomnému času v příslušném čase: bija jārunā (minulý jednoduchý), būs jārunā (budoucí jednoduchý), ir bijis jārunā (přítomná složenina), bija bijis jārunā (minulý sloučenina), būs bijis jārunā (budoucí komplex) [100] .

Slib

Lotyšština rozlišuje dva hlasy: aktivní ( darāmā kārta ) a pasivní ( ciešamā kārta ). V trpném rodě se tvary všech šesti časů tvoří podle principu spojovacího slovesa + trpného příčestí minulého. Sloveso tikt „stát se“ funguje jako spojení pro jednoduché časy a būt „být“ pro složité časy [101] .

přijímání

V lotyštině existují čtyři typy příčestí: přítomný a minulý čas, aktivní a pasivní. Stejně jako přídavná jména mohou být příčestí plné a krátké [102] .

Reálné příčestí přítomného času se tvoří z kmene přítomného času pomocí přípony -oš- a druhových koncovek: ziedēt "květ" > ziedošs "kvetoucí" (plný tvar - ziedošais ), ziedoša "kvetoucí" (plný tvar - ziedošā ) [102] .

Skutečné příčestí minulé se tvoří z kmene minulého času příponou -uš- . V nominativním případě krátké mužské formy však tato přípona chybí a v ženském rodě má tvar -us- : pieaugt "dospět" > pieaudzis "dospěl" (genitiv - pieauguša ), pieaugusi "vyrostl" (genitiv - pieaugušas ) [103] .

Přípona -am- (pro slovesa I a II konjugace) / -ām- (pro slovesa III konjugace) se podílí na tvoření trpného příčestí přítomného času : lasīt „číst“ > lasāms „čitelný“, lasāma „ čitelný".

Pasivní minulá příčestí se tvoří z kmene infinitivu pomocí přípony -t- a druhových koncovek: lasīts , lasīta [104] .

Příčestí

Gerundia v lotyštině se tvoří třemi způsoby: 1) přidáním přípon -dams/dama/dami/damas nebo -damies/damās (u zvratných sloves) ke kmeni neurčitého tvaru slovesa, například: iet  - "jít" > iedams (m. p zpívat.), iedami (m. pl.) "jít", celties "vstát" > celdamies (m. s. a pl.), celdamās (f. pl. h) " vstávání"; 2) přidáním přípon - ot , -oties (u zvratných sloves) ke kmeni přítomného času sloves, např.: lasīt - „číst“ > lasot „číst“, klausīties - „poslouchat“ > klausoties „naslouchat“; 3) přidáním přípon -am (-ām), -amies (-āmies) ke kmeni přítomného času sloves. Je třeba poznamenat, že druhý tvar se používá výhradně se slovesy jako redzēt („vidět“), dzirdēt („slyšet“) a sajust („cítit“) atd., například: Es redzēju viņu ejam pa iielu „I viděl, že jde po ulici“ (doslova: „Viděl jsem ho jít po ulici“); Je dzirdēju māti runājam ar tēvu „Slyšel jsem matku mluvit s otcem“ (doslova: „Slyšel jsem matku mluvit s otcem“) [105] .

Je pozoruhodné, že v lotyšském jazyce se přípony - ot , -oties používají k vytvoření konstrukcí podobných složitým větám, například: Diena sākas, saulei austot „Den začíná, když vychází slunce“ (doslova: „Den začíná, když slunce vychází“), Karam beidzoties, viņš atgriezās mājās „Když válka skončila, vrátil se domů“ (doslova: „Když válka skončila, vrátil se domů“) [106] .

Příslovce

Příslovce v lotyštině se tvoří pomocí přípon -i (nejproduktivnější typ), -u , -am/-ām [107] .

Podle sémantiky se adverbia dělí na kvalitativní, adverbiální adverbia a adverbia stavová. Okolnosti se dále dělí na příslovce míry, způsobu působení, místa a času [108] .

Tvary srovnávacího stupně se tvoří pomocí přípony -āk ze základního tvaru kladného stupně: maz  „malý“ > mazāk  „méně“, labi  „dobrý“ > labāk  „lepší“. Předpona vis- se používá k vytvoření superlativů : vismazāk  „nejméně“, vislabāk  „nejlepší“. Jediné příslovce, které tvoří formy stupňů srovnání suplikativně, je daudz  „mnoho“: vairāk  „více“, visvairāk  „nejvíce“ [109] [110] .

Předložky

Z morfologického hlediska se předložky dělí na jednoduché a složené. Složeniny se dělí na primární ( aiz "pro, při", dēļ "kvůli") a sekundární, tvořené z příslovcí nebo podstatných jmen ( apakš  "pod" < apakšā  "pod" < apakša "pod  ").

Většina předložek se používá předložkově . Pouze dēļ  "kvůli" a labad  "pro" jsou vždy umístěny na postpozici . Zpravidla lze jednu předložku kombinovat pouze s jedním pádem (genitiv, dativ nebo akuzativ), jen některé se dvěma. V množném čísle se všechny předložky kromě dēļ a labad v kombinaci s genitivem používají s pádem dativu [111] .

Odbory

Podle struktury se lotyšské spojky dělí na jednoduché ( un  "a") a složené ( kaut gan  "ačkoli; navzdory tomu, že"). Kromě toho existují souvztažné spojky, jejichž části sdílejí ostatní členy věty ( ne vien ... bet arī  - "nejen ... ale také") [112] . Podle syntaktické funkce - na koordinační ( un  "a", sázka  "ale", vai  "nebo") a podřadící ( tikko  "jakmile", tāpēc  "protože", ja  "pokud") [111] .

Částice

Částice mají tendenci korelovat s jinými částmi řeči: pat  "dokonce" < poplácá  "sebe", vien  "jen" < viens  "sám". Existují také převzaté částice: vai  „je to“ z estonštiny nebo Liv a jā  „ano“ z němčiny [113] .

Citoslovce

Citoslovce se dělí na primární ( ai  "ah") a odvozená ( re  "zde" < redzi  "viz"). Existují citoslovce vypůjčené z jiných jazyků: hallo , urrā [63] .

Syntaxe

Lotyšština je jazykem nominativního systému . Slovosled je volný, základní pořadí je SVO . Definující slovo je obvykle umístěno před definovaným [114] .

Podle syntaktické modality se rozlišuje pět typů vět: narativní, tázací, pobídková, přání a zvolací [114] .

Slovní zásoba

V průběhu své historie si lotyština vypůjčila slovní zásobu z ugrofinských , slovanských , germánských a baltských jazyků a navíc má velkou vrstvu internacionalismů . Ugrofinská slovní zásoba přešla do lotyštiny z jazyků Liv a Estonska , je spojena s mořem, rybolovem a rostlinami: laiva  „loď“, bura  „ plachta “, paisums  „ příliv “, liedags  „pláž“, selga  „otevřené moře“ , loms  "chytit", kaija  " racek ", pīlādzis  " rowan ". Ve spisovném jazyce je asi 80 slov ugrofinského původu, v dialektech jejich počet dosahuje 400 [115] [116] .

Slovanismy se do lotyštiny dostaly především ze staré ruštiny a ruštiny , ale existuje i určité procento běloruských a polonizmů . Hlavní příliv slovanství spadá do doby před (X-XII století) a po (od XVIII století) německým dobytím Lotyšska. Mezi raně slovanská slova jako bagāts  „bohatý“, kalps  „sluha, dělník“ (< *xolpъ ), cilvēks  „muž“, sods  „trest“ (< jiné ruské soud  „soud“), baznīca  „ kostel “ (< jiné ruské bohyně ), grāmata  "kniha" (< jiné ruské písmeno ), krusts  "kříž", bezmens  " bezmen ", cena  "cena", doma  "myšlenka", kāposti  " zelí ", pulks  "pluk"; mezi pozdějšími: brāga  " braga ", bronza  " bronz ", balagans  "stánek", strādāt  "do práce" (< Rus. trpět ) [115] [117] [118] .

Nejvíce mezi výpůjčkami germanismů (asi 700 slov). Po dobytí Lotyšska Německem ve 13. století začala do lotyštiny pronikat slova ze střední dolnoněmčiny : amats  „řemeslo“, ārsts  „lékař“, bikses  „kalhoty“, brīvs  „zadarmo“, dvielis  „ ručník “, sīpols  „ luk ", skola  - "škola" , stunda  " hodina ", ziepes  " mýdlo "; a od 16. století z nové horní němčiny : bumbieris  „ hruška “, ķirsis  „ třešeň “, gurķis  „ okurka “, un  „and“ [115] [119] . Ve 20. století se v lotyštině začaly objevovat anglicismy : frīstails  „ freestyle “, spīdvejs  „ speedway “, mikseris  „ mixer “, džezs  – „ jazz “ [120] .

V lotyštině existuje jen málo výpůjček z baltských jazyků – zpravidla se jedná o termíny, které do jazyka zavedli mladí Lotyši v rámci politiky jazykového purismu , aby nahradili germanismy [115] .

Historie studia

První slovník lotyšského jazyka Lettus , sestavený G. Manzelem , vyšel v roce 1638 [121] .

První gramatikou lotyšského jazyka je krátký „Průvodce lotyšským jazykem“ ( lat.  Manuductio ad linguam lettonicam ) od J. G. Rehehusena , vydaný roku 1644 v Rize [122] . V roce 1685 vyšla mnohem podrobnější gramatika G. Adolfiho „Erster Versuch Einer kurtz-verfaseten Anleitung Zur Lettischen Sprache“, sestavená kolektivem autorů, hlavním autorem byl žák [123] G. Manzela H. Fürekera , který zase sestavil také dva lotyšsko-německé slovníky [124] .

Moderní lettonistika pochází z 2. poloviny 19. století, kdy vznikla lotyšská mluvnice A. Bilenshteina (1863), učebnice lotyšského jazyka od A. Sterste a popis lotyšských dialektů od A. Bezzenbergera [121] byly zveřejněny .

Rozkvět lettonistiky spadá na přelom 19.-20. století – 20. léta 20. století. V této době vyšel čtyřdílný lotyšsko-německý slovník od K. Mühlenbacha , doplněný J. Endzelinsem , gramatika lotyšského jazyka od téhož Endzelinse, dále řada prací o dialektologii, historii a toponymii hl. lotyšský jazyk [124] .

V meziválečném období A. Abele , J. Plakis , E. Blese , A. Augstkalnis , J. Zevers . Dialektologie se aktivně rozvíjí, vychází řada významných prací [124] .

Po druhé světové válce lettonistiku vyvinuli vědci jako K. Ancytis , E. Kagaine , S. Rage , M. Rudzite , D. Zemzare , B. Laumane, A. Ozols , R Bertulis lv ] __________BreidaksA.BlinkenaA. , A. Laua , T. Porite, A. Rekena, J. Rozenbergs, L. Rose, M Saule-Sleine, V. Staltmane , E. Schmite, V. Roke-Draviņa , K. Draviņš , B. Jägers , E. Hausenberg-Sturm , A. Gaters , V. Zeps , S. Kolbuszewski , M. Buksch , J. Placinski, T. G. Fennell , E. Dunsdorf [124] .

Příklady textů

" Otče náš " ve staré lotyštině a moderním jazyce [125] :

Taᵉbs mus, kas tu es eckʃchkan debbeʃʃis, schwetitz lai top tows waartz, enack mums tows walʃtibe, tows praats bus ka eckchkan Debbes, ta wurʃan ʃemmes. Muʃʃe deniʃche Maᵉyʃe důth mümß ʃchodeen pammate můms muße graᵉke ka meß pammat muße parraduecken, ne widde mums louna badeckle, pett paʃʃarga mums nu wueት. Amen.

(přeložil J. Hasentöter , Basilejské vydání, 1550)

Mūsu Tēvs debesīs, svētīts lai top Tavs vārds, lai nāk Tava valstība, Tavs prāts lai notiek kā debesīs, tā arī virs zemes. Mūsu dienišķo maizi dod mūms šodien un piedod mums mūsu parādus, kā arī mēs piedodam saviem parādniekiem, un neieved mūs kārdināšanā, bet atpestī ļūaunā no.

(moderní lotyština) [126] [127]

Poznámky

Komentáře
  1. ↑ 1 2 Hovorová a stará lotyšská forma
Prameny
  1. ↑ Lewis, M. Paul, Gary F. Simons a Charles D. Fennig (eds.). Lotyšština, Standard : Jazyk Lotyšska (Etnologická zpráva pro kód jazyka:lvs)  (Angličtina) . Etnolog: Jazyky světa . Dallas, Texas: SIL International (22. února 2015). — „Populace 1 470 000 v Lotyšsku (Evropská komise 2012). Celkový počet uživatelů ve všech zemích: 2 068 060 (jako L1: 1 571 060; jako L2: 497 000).“. Získáno 7. listopadu 2019. Archivováno z originálu dne 6. července 2015.
  2. ↑ Jazykový atlas UNESCO
  3. ↑ TSG11-07. PASTĀVĪGIE IEDZĪVOTĀJI PA STATISTISKAJIEM REĢIONIEM, REPUBLIKAS PILSĒTĀM UN NOVADIEM PĒC DZIMUMA, MĀJĀS PĀRSVARARTĀ LIETOTĀS VALODAS UN PA VECUMA  - 1.201  GRUP Tautas skaitīšana 2011. 2011.gada tautas skaitīšanas galīgie rezultāti . Centrālās statistikas pārvaldes (2011). Získáno 25. října 2015. Archivováno z originálu 21. srpna 2017.
  4. ↑ Par Valsts valodas politikas pamatnostādnēm 2015.-2020.gadam (informatīvā daļa). Ministru kabinet. rīkojums Nr.630 (prot. Nr.58 47.§) . — Riga, 2014.gada 3.novembrī. — str. 13.
  5. ↑ 16 000 Američanů doma mluví lotyšsky . rus.DELFI.lv (10. listopadu 2015). Staženo 7. listopadu 2019. Archivováno z originálu 25. ledna 2016.
  6. ↑ Obyvatelstvo Ruské federace podle jazykových znalostí (Příloha 6) . Výsledky celoruského sčítání lidu 2010. Šíření jazyků . Federální státní statistická služba (2001-2015). Získáno 7. listopadu 2019. Archivováno z originálu 13. dubna 2018.
  7. ↑ Obyvatelstvo podle národnosti a rodného jazyka. Celkový počet obyvatel: obě pohlaví (tabulka 5.8) . Sčítání lidu Běloruské republiky 2009 1. Národní statistický výbor Běloruské republiky (12. srpna 2010). Získáno 7. listopadu 2019. Archivováno z originálu dne 9. října 2017.
  8. ↑ Obyvatelstvo podle národnosti a jazyka, kterým se běžně doma mluví. Celkový počet obyvatel: obě pohlaví (tabulka 5.9) . Sčítání lidu Běloruské republiky 2009 1. Národní statistický výbor Běloruské republiky (12. srpna 2010). Získáno 7. listopadu 2019. Archivováno z originálu 13. ledna 2021.
  9. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 189.
  10. ↑ Kabelka, 1982 , s. 92.
  11. ↑ Dini, 2002 , str. 314.
  12. ↑ Staltman, 2006 , str. 191.
  13. ↑ Staltman, 2006 , str. 190.
  14. ↑ Gāters, 1977 , s. 13.
  15. ↑ Dini, 2002 , str. 315.
  16. ↑ Smoczyński, 1986 , s. 870-871.
  17. ↑ Dini, 2002 , str. 80-81.
  18. ↑ 1 2 3 Smoczyński, 1986 , s. 872.
  19. ↑ Dini, 2002 , str. 195.
  20. ↑ Petit D. Untersuchengen zu den baltischen Sprachen . - Leiden - Boston: Brill, 2010. - S.  26 . - ISBN 978-90-04-17836-6 .
  21. ↑ Dini, 2002 , str. 196.
  22. ↑ 1 2 Blinken, 2001 , str. 216.
  23. ↑ Prauliņš, 2012 , s. 2.
  24. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 157.
  25. ↑ 1 2 3 4 Blinken, 2001 , str. 215.
  26. ↑ 1 2 Dini, 2002 , str. 370.
  27. ↑ Dini, 2002 , str. 370-371.
  28. ↑ 1 2 Dini, 2002 , str. 372.
  29. ↑ Dini, 2002 , str. 377.
  30. ↑ Dini, 2002 , str. 386-388.
  31. ↑ Kaziev S. Sh. Sovětská národní politika a problémy důvěry v mezietnických vztazích v Kazachstánu (1917-1991). Disertační práce pro titul doktora historických věd. — M.: B. i., 2015. — S. 405.
  32. ↑ LZA Terminologijas komisija . Terminologická komise LAN . Latvijas Zinātņu akadēmija (1. února 2005) . Získáno 7. listopadu 2019. Archivováno z originálu dne 20. prosince 2008.
  33. ↑ Silga Swike. Speciální slovní zásoba v obecných dvojjazyčných vysvětlujících slovnících = Speciālā leksika vispārīgajās divvalodu tulkojošās vārdnīcās  (lotyšština) / Baldunchik, Juris. - Disertační práce. - Ventspils: Vyšší škola Ventspils, 2016. - S. 12. - 185 s. Archivováno 30. listopadu 2020 na Wayback Machine
  34. ↑ Valsts valoda - Terminu avoti . Valsts valodas komisija (3. září 2012). Získáno 7. listopadu 2019. Archivováno z originálu dne 1. října 2020.
  35. ↑ Dini, 2002 , str. 398-399.
  36. ↑ Prauliņš, 2012 , s. 19-20.
  37. ↑ 1 2 Prauliņš, 2012 , s. dvacet.
  38. ↑ Prauliņš, 2012 , s. 10-12.
  39. ↑ 1 2 3 Nau, 1998 , str. 6.
  40. ↑ Prauliņš, 2012 , s. 7.
  41. ↑ Prauliņš, 2012 , s. 23.
  42. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 158.
  43. ↑ 1 2 3 Nau, 1998 , str. 7.
  44. ↑ 1 2 3 Staltman, 2006 , str. 159.
  45. ↑ Prauliņš, 2012 , s. patnáct.
  46. ↑ Smoczyński, 1986 , s. 871.
  47. ↑ Prauliņš, 2012 , s. čtrnáct.
  48. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 36-37.
  49. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 39.
  50. ↑ Nau, 1998 , s. 7-8.
  51. ↑ Derksen, 1991 , str. 51.
  52. ↑ Staltman, 2006 , str. 159-160.
  53. ↑ Matsović R. Podrebenopovijesna gramatika hrvatskoga jezika. - Záhřeb: Matica hrvatska, 2008. - S. 138. - ISBN 978-953-150-840-7 .
  54. ↑ Dini, 2002 , str. 199.
  55. ↑ 1 2 3 4 Staltman, 2006 , str. 172.
  56. ↑ Staltman, 2006 , str. 167.
  57. ↑ Staltman, 2006 , str. 168.
  58. ↑ Smoczyński, 1986 , s. 874.
  59. ↑ Nau, 1998 , s. 21.
  60. ↑ Nau, 1998 , s. jedenáct.
  61. ↑ Staltman, 2006 , str. 179-180.
  62. ↑ B. Ceplīte, L. Ceplītis. Latviešu valodas praktiskā gramatika. Riga, Zvaigzne ABC, 1997. — 19. lpp.
  63. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 179.
  64. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 171.
  65. ↑ 1 2 3 Mathiassen, 1997 , str. 57.
  66. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 61.
  67. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 61-62.
  68. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 62.
  69. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 58.
  70. ↑ Staltman, 2006 , str. 173.
  71. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 59-60.
  72. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 74.
  73. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 74-75.
  74. ↑ Staltman, 2006 , str. 173-174.
  75. ↑ Staltman, 2006 , str. 180.
  76. ↑ 1 2 Mathiassen, 1997 , str. 65.
  77. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 180-181.
  78. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 81.
  79. ↑ Staltman, 2006 , str. 175.
  80. ↑ Nau, 1998 , s. 27.
  81. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 82-83.
  82. ↑ Kalnača A. 2004. Darbības vārda veida kategōrijas realizācija latviešu valodā
  83. ↑ Staltman, 2006 , str. 175-176.
  84. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 84.
  85. ↑ Staltman, 2006 , str. 170-171.
  86. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 109.
  87. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 91-92, 110-111.
  88. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 91.
  89. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 104-105, 109-110, 112.
  90. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 105, 110.
  91. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 103-104, 112.
  92. ↑ Nau, 1998 , s. 29.
  93. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 112.
  94. ↑ Staltman, 2006 , str. 169-170.
  95. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 123.
  96. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 123-124.
  97. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 125-126.
  98. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 131.
  99. ↑ Staltman, 2006 , str. 170.
  100. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 129-130.
  101. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 136.
  102. ↑ 1 2 Mathiassen, 1997 , str. 152.
  103. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 153.
  104. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 155.
  105. ↑ Gruzane, Echa, Sprogis, 1995 , str. 192-195.
  106. ↑ Ceplīte, Ceplītis, 1997 , s. 132.
  107. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 162.
  108. ↑ Staltman, 2006 , str. 177.
  109. ↑ Staltman, 2006 , str. 177-178.
  110. ↑ Mathiassen, 1997 , s. 162-163.
  111. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 178.
  112. ↑ Prauliņš, 2012 , s. 177.
  113. ↑ Staltman, 2006 , str. 178-179.
  114. ↑ 1 2 Staltman, 2006 , str. 187.
  115. ↑ 1 2 3 4 Staltman, 2006 , str. 188-189.
  116. ↑ Kabelka, 1982 , s. 95-96.
  117. ↑ Kabelka, 1982 , s. 96-97.
  118. ↑ Dini, 2002 , str. 305.
  119. ↑ Kabelka, 1982 , s. 97-99.
  120. ↑ Blinkena, 2001 , str. 224.
  121. ↑ 1 2 Blinken, 2001 , str. 217.
  122. ↑ Kabelka, 1982 , s. 101.
  123. ↑ Piirimäe H. A . Role univerzity v Tartu v historii a kultuře 17. - počátku 18. století // Skandinávská sbírka. - 1983. - Vydání. 28. - S. 80.
  124. ↑ 1 2 3 4 Toporov V. N., Sabalyauskas A. Yu Baltistika // Lingvistický encyklopedický slovník / Šéfredaktor V. N. Yartseva . - M .: Sovětská encyklopedie , 1990. - 685 s. — ISBN 5-85270-031-2 .
  125. ↑ Dini, 2002 , str. 442-444.
  126. ↑ Rīgas Kristus Evanģēliski luteriskā draudze - Tēvreize  (lotyšsky) . Staženo 2. ledna 2020. Archivováno z originálu 11. srpna 2020.
  127. ↑ MATEJA EVAŅĢĒLIJS 6. Sargaities… - Bībeles biedrība  (lotyšsky) . Staženo 2. ledna 2020. Archivováno z originálu dne 22. ledna 2020.

Literatura

  • Blinkena A. Ano . Lotyšský jazyk // Jazyky Ruské federace a sousedních států. - M .: Science , 2001. - T. 2. - S. 214-224. — ISBN 5-02-011268-2 .
  • Gruzane V., Echa A., Sprogis V. Gramatika lotyšského jazyka. Rychlý odkaz. — 3.pārstrādātais izdevums. - Riga: Zvaigzne ABC , 1995. - 239 s. — ISBN 5-405-01460-5 .
  • Dini P. Baltské jazyky ​​ / Ed. a s předmluvou. V. N. Toporová , přel. z italštiny. A. V. Toporová . - M. : OGI, 2002. - 544 s. - ISBN 5-94282-046-5 .
  • Staltmane V. E. Lotyšský jazyk // Baltské jazyky . - M. : Academia, 2006. - S.  155 -193. — ( Jazyky světa ). — ISBN 5-87444-225-1 .
  • Brigita Ceplīte, Laimdots Ceplītis. Latviešu valodas praktiskā gramatika. — (pārstrādāts izd.). - Riga: Zvaigzne ABC, 1997. - 144 s. — ISBN 9984-04-641-9 .
  • Derksen R . Úvod do dějin litevské akcentace // Studia slovanské a obecné lingvistiky . - 1991. - Sv. 16: Studie ze západoslovanské a baltské lingvistiky. - S. 45-84.
  • Gāters A . Die lettische Sprache und ihre Dialekte. - Haag - Paříž - New York :Mouton Publishers, 1977. - (Trends in Linguistics. State-of-the-Art Reports, 9). —ISBN 90-279-3126-7.
  • Kabelka J. Baltų filologijos įvadas: Vadovėlis respublikos aukštųjų mokyklų filologijos specialybės studentams. — Vilnius: Mokslas, 1982.
  • Mathiassen T. Krátká gramatika lotyštiny. - Columbus, Oh: Slavica Publishers, Inc., 1997. - 236 s. - ISBN 0-89357-267-5 .
  • Nau N. lotyšský. - München - Newcastle: Lincom Europa, 1998. - 66 s. - (Jazyky světa / Materiály: Materiály, 217. - ISSN 0940-0788). — ISBN 3-89586-228-2 .
  • Prauliņš D. lotyšský. Základní gramatika. - Londýn - New York: Routledge , 2012. - 264 s. - (Routledge Essential Grammars). - ISBN 978-0-415-57691-8 (hbk), ISBN 978-0-415-57692-5 (pbk), ISBN 978-0-203-12442-0 (ebk).
  • Smoczyński W. Języki bałtyckie // Języki indoeuropejskie. - Warszawa: PWN , 1986. - S. 870-871.

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
 Baltské jazyky
prabaltština † ( prajazyk )
orientální
Západní
Dněpr-Okagolyadsky †
† - mrtvé , rozdělené nebo změněné jazyky.
 Úřední jazyky Evropské unie