Novisadská smlouva ("Novosadská smlouva", "Usnesení Novisadské konference") je druhou smlouvou o jednotě srbochorvatského jazyka , která byla podepsána na konci Novisadské konference , která se konala ve dnech 8.-10. , 1954 .
Tomuto setkání předcházelo zveřejnění v září 1953 v akademickém časopise "Letopis Matice srpske" v Novém Sadu dotazníku "Otázky srbochorvatského spisovného jazyka a pravopisu." Této ankety a diskuse se zúčastnili známí lingvisté, spisovatelé, novináři a veřejné osobnosti Jugoslávie: A. Barac, A. Belić, S. Vinaver, L. Jonke, G. Krklec, P. Skok, M. Stevanovich, I. Frangesh, M. Franichevich, J. Horvath a další.
Po diskusi došlo na samotné setkání. To se konalo ve městě Novi Sad od 8. do 10. prosince 1954. Přijala desetibodovou rezoluci, „Usnesení novisadské konference“. Prohlašovalo, že Srbové, Chorvati a Černohorci mluví stejným národním jazykem; že spisovný jazyk se vyvíjel na jeho základě kolem dvou kulturních center (Bělehradu a Záhřebu) je jediným jazykem se dvěma výslovnostními normami (ekavština a iekavština); že oficiální název jazyka by měl být dvousložkový (hrvatskosrpski jezik / hrvatskosrpski jezik); že cyrilice a latinka jsou si rovny. Bylo rozhodnuto připravit a společně vydat slovník tohoto spisovného jazyka a urychleně vyvinout jednotný pravopisný kód, byl předložen úkol vyvinout jednotnou terminologii, byla odsouzena praxe „překládání“ textů z jednoho jazyka do druhého. .
Rezoluce byla podepsána (informace v pramenech se různí, uvádí se nejčastěji se vyskytující údaje) [1] 25 spisovatelů a lingvistů (7 z Chorvatska, 15 ze Srbska, 3 z Bosny a Hercegoviny), připojilo se k nim 64 kulturnějších, resp. vědecké osobnosti, mezi nimi spisovatel Miroslav Krlezh .
V souladu s rezolucí byla vytvořena komise ze zástupců bělehradské , záhřebské a sarajevské univerzity, srbské a jugoslávské akademie věd. Patřili do něj R. Aleksic, A. Belic, J. Vukovich, L. Jonke, R. Lalić, S. Pashevich, P. Rogic, M. Stevanovic, M. Hadzic, I. Hamm, M. Hraste. Tato komise byla pověřena vývojem nových pravidel pravopisu. Výsledkem jejich práce bylo v roce 1960 vydání souběžných vydání (v azbuce a latince) v Novém Sadu a Záhřebu společného souboru pravidel pravopisu („Pravopis hrvatskosrpskoga kniževnog jezika“), který byla ortografická kompromisní slitina pravopisu A. Belicha v Srbsku a D. Boraniće v Chorvatsku.
V roce 1963 byla přijata nová ústava pro Jugoslávii, která zajistila jednotu jazyka a linguonymum „srbochorvatština/chorvatsko-srbský“. 131. článek Ústavy SFRJ uvedl: „Unijní zákony a další obecné akty odborových orgánů jsou zveřejňovány v oficiálních novinách federace v jazycích národů Jugoslávie: srbsko-chorvatském, resp. chorvatsko-srbském , slovinština a makedonština.“