Obstrukce (z latinského obstructio "překážka; uzamčení") je název jednoho z typů boje mezi parlamentní menšinou a většinou, který spočívá v tom, že se opozice snaží všemi dostupnými prostředky zpomalit jednání většiny. k tomu. K tomu slouží dlouhé projevy opozičních poslanců, protahování schůzí, nekonečné pozměňovací návrhy ke každému návrhu většiny, interpelace a unáhlené návrhy bránící projednávání dalších případů, požadavek jmenovitého hlasování o nepodstatných otázkách , atd. Obstrukcionismus nutí většinu Sněmovny k příliš mnoho času na projednávání zákonů , má za cíl vzbudit ve voličích nedůvěru v síly většiny a tím způsobit obrat ve veřejném mínění ve prospěch opozice. Pokud je obstrukcionismus příliš tvrdohlavý na to, aby zasahoval do jakéhokoli parlamentního rozhodnutí, veškerá parlamentní činnost utrpí škody a může se ukázat jako zcela zbytečná [1] .
Za jeden z prvních a nejvýraznějších příkladů obstrukce lze považovat Catův projev , když v římském senátu projednával žádost, aby přátelé Julia Caesara měli právo nominovat ho v nadcházejících volbách (on sám to udělat nemohl) . Mnoho senátorů již bylo připraveno Caesara podpořit, a proto Cato zinscenoval filibuster a pronesl projev, který zabral celou schůzi, na hlasování nezbyl čas.
Předně se irským poslancům v čele s Charlesem Parnellem [2] [3] začalo říkat obstrukcionisté , kteří se v roce 1879 snažili kompenzovat svou bezradnost kvůli jejich malému počtu dlouhými projevy [4] . Jejich kroky vedly k radikální změně v celé kancelářské práci komory ( 1887 ) [1] .
Ve Spojených státech vedli odpůrci zrušení zákonů Sherman Silver Act ( 1893 ) ke zhroucení tohoto opatření prostřednictvím obstrukce [1] . Současná praxe v americkém Senátu předkládání návrhů zákonů se nazývá filibuster .
V roce 1897 vedly obstrukce německé liberální strany proti klerikálně-slovanské většině k uzavření zasedání rakouské říšské rady [1] .