Obecné pátrání - v ruském trestním řízení před reformou soudnictví Alexandra II., jeden z prvků předběžného vyšetřování , které spočívalo ve skutečnosti, že všichni obyvatelé sousedství byli vyslýcháni ohledně života a chování podezřelého. Po reformě z roku 1864 zůstal „ústav úskočných lidí“ (vyšetřování prostřednictvím úskočných lidí) jako přežitek, dost podobný obecnému pátrání, jen s tím rozdílem, že podle soudních listin z roku 1864 ne všichni obyvatelé okolí bylo vyslýcháno a strany měly také právo vyzvat úskočné lidi.
Institut všeobecného pátrání a vyšetřování prostřednictvím úskočných lidí byl jedním z důkazních prostředků v ruském civilním řízení před reformou i po reformě – podle „Charty z 20. listopadu 1864“. Rozdíly obecného pátrání od důkazů prostřednictvím svědků :
Stejně jako výslechy svědků nařídil soud generální prohlídku pouze na žádost procesní strany. Před zřízením funkce krajského člena okresního soudu byla provedena generální prohlídka příslušníkem k tomu určeným ze složení kolegia rozhodujícího ve věci. Člen soudu po příjezdu na místo sestavil podle informací získaných od volost nebo městské správy seznam osob, které by mohly být svědky vlastnictví ve sporné oblasti. Na seznamu nebyli příbuzní sporných stran a lidé, kteří jsou v jejich službách. Seznam byl schválen členem soudu po projednání a projednání připomínek účastníků řízení, pokud se dostavily. Poté bylo z těch na seznamu vybráno losem 12 osob, a pokud bylo na seznamu pouze 12 osob, tak 6. Účastníci řízení mohli vybrané osoby odstranit ze stejných důvodů jako svědci a navíc každý z mohli odstranit dva svědky, aniž by vysvětlili důvody; přidělení byli nahrazeni jinými, pokud počet kruháčů nebyl menší než 6. Nakonec vybraní kruháčové byli přivoláni na místo a tam byli vyslechnuti podle stejných pravidel jako svědci. Posouzení věrohodnosti a síly jejich výpovědi bylo rovněž ponecháno na uvážení soudu, s výjimkou případu, kdy se strany dohodly, že rozhodnutí věci založí pouze na výpovědích úskočných osob, vybraných nikoli losem, ale podle společný exil obou stran.
Západní civilní soudní systémy nepoužívají domovní prohlídky; potřeba této instituce v Ruské říši byla vysvětlována „roztroušeností držby půdy, neúplností zeměměřictví a také nedokonalostí našeho postupu při posilování pozemkových práv“.
Ve Francii byl použit důkaz „par commune renommée“, na který se někdy soud odvolával při zjišťování vzájemných majetkových poměrů manželů v souladu s obecně stanovenými formami pro výslech svědků.
V karolínské éře existovala podobná instituce - inquisitio, což bylo původně privilegium královských dvorů v případech týkajících se zájmů krále a státní pokladny, poté ve středověku (do 15. století) bylo inquisitio používané jinými soudy a měly jasnou přednost před svědeckými výpověďmi; to je enquête par turbe francouzského práva, které však téměř vymizelo již ve třináctém století, i když je ještě zmíněno nařízením z roku 1667; je to také judicium patriae nebo inquest of the country (zemský soud) anglického práva – zdroj formování poroty v občanskoprávních věcech v Anglii.
„Dotaz přes nevyzpytatelné lidi“ je nový název pro výraz „obecné pátrání“ v poreformních soudních řízeních. Mezi starými a novými institucemi byly značné rozdíly.
Dříve mohl soud nařídit generální prohlídku z vlastní iniciativy, nikoli pouze v řízení s vlastníky pozemků; ale plošná prohlídka rozhodně nebyla povolena, pokud strany sporu předvedly svědky nebo uvedly společné jméno na některé z místních obyvatel. Podle velikosti plochy, ze které kruhové objezdy lidi lákali, rozlišovali malé a velké plošné vyhledávání. Zpravidla byly vyslýchány až stovky lidí, v důsledku čehož bylo získáno množství protichůdných a rozporuplných svědectví. Účastníci řízení byli nejen bezpodmínečně zbaveni práva na námitky, ale v místě prohlídky se vůbec nemohli nacházet, což však ani v nejmenším nebránilo jejich vlivu na hledané osoby. Výslech provedla policie a soud rozhodl ve věci většinou hlasů pátrání, jen občas se uchýlil ke konfrontaci zástupců většiny a menšiny (2 ze sta), aby prověřil, kdo vypovídá. pravda. S výjimkou tohoto formálního způsobu hodnocení důkazů je popsaný postup provádění nevybíravé prohlídky dodržován i nyní v oblastech, kde platí „zákony o soudním řízení a občanskoprávních trestech“ (svazek X, část 2 sv. vyd. 1892). Téměř ve stejné podobě se obecná rešerše objevila již v evidenčním systému ruského soudního řízení z dob Sudebnikova (XVI. století). Velkoplošné pátrání pak dostalo rozhodující převahu nad důkazy prostřednictvím svědků a ordálů, protože bylo vnímáno jako prostředek k rozpoznání hlasu celé komunity. Používal se kromě případů patrimoniálních a hraničních i v případech práv státu (o nevolnictví). Jako důkaz nesporného občanského práva, s ohledem na posílení právního vztahu - kupř. sňatek - máme stále podobnou instituci - pátrání.