Mobilní družicová služba – družicová služba , která zajišťuje rádiovou komunikaci mezi mobilními pozemskými stanicemi a jednou nebo více vesmírnými stanicemi; nebo mezi vesmírnými stanicemi používanými touto službou; nebo mezi mobilními pozemskými stanicemi prostřednictvím jedné nebo více vesmírných stanic. [jeden]
Běžné pevné pozemní stanice poskytují stabilní komunikaci i při provozních úhlech viditelnosti 50, zatímco spolehlivou komunikaci pro mobilní účastníky lze zaručit pouze při mnohem vyšších hodnotách. Velké úhly rádiové viditelnosti kosmické lodi umožňují snížit energetickou rezervu rádiového spojení, které je navrženo tak, aby kompenzovalo ztráty způsobené slábnutím při šíření rádiových vln v blízké zóně s obtížným terénem.
Rádiové předpisy pro systémy MSS přidělují frekvenční pásma do 1 GHz a také frekvenční pásma v pásmech L (1,5 / 1,6 GHz) a S (1,9 / 2,2 a 2,4 / 2,5 GHz). Do budoucna hodlají vývojáři MSS systémů využívat vyšší frekvenční pásma Ka (20/30 GHz) a EHF (40-50 GHz). [2]
Systémy MSS se objevily asi před 30 lety (první globální mobilní radiotelefonní komunikační systém a geostacionární satelit Marisat vyvinula společnost Comsat v polovině 70. let), tedy mnohem později než systémy FSS. Důvodem byl nízký poměr výkonu a hmotnosti pohybujících se objektů a ztížené podmínky pro jejich provoz (vliv terénu, omezení velikosti antén atd.).
Zpočátku byly mobilní pozemní stanice vyvíjeny jako speciální systémy (námořní, letecké, silniční a železniční) a byly zaměřeny na omezený počet uživatelů. Mobilní SSS první generace byly postaveny pomocí geostacionárních kosmických lodí s přímými (transparentními) opakovači a měly nízkou propustnost. Pro přenos informací byly použity metody analogové modulace.
Subsystémy MSS byly vytvořeny především pro sítě s radiální nebo radiálně-uzlovou strukturou s velkými centrálními a základnovými stanicemi, které zajišťovaly práci s mobilními pozemními stanicemi. Toky v sítích s poskytováním kanálů na vyžádání byly malé, proto využívaly především pozemní stanice s jedním nebo několika kanály. Typicky byly takové sítě určeny k vytvoření resortních a podnikových komunikačních sítí se vzdálenými a mobilními objekty (lodě, letadla, auta atd.), k organizaci komunikace ve vládních strukturách, v oblastech katastrof a v nouzových situacích.
Ke kvalitativnímu skoku ve vývoji SSS došlo nejen v souvislosti se zavedením digitálních metod pro přenos hlasu a dat (jak se běžně soudí), ale také díky objevení se prvních projektů družicových systémů založených na kosmických lodích v non. -geostacionární dráhy (nízká kruhová a střední výška). Dráhy takových družic jsou blízko povrchu Země, což umožňuje používat levné malé terminály a malé antény místo tradičních pozemních stanic. Využití konstelací na nízké a střední oběžné dráze nejen řeší problém přetížení na geostacionárních drahách, ale také významně rozšiřuje rozsah telekomunikačních služeb družicových sítí a poskytuje uživatelům globální osobní komunikaci pomocí mikrotelefonu.
Nyní je ve světě více než 30 národních a mezinárodních (regionálních i globálních) projektů, které využívají kosmické lodě na nízkých drahách. Nejznámější jsou Globalstar, Iridium, Orbcomm (USA), stejně jako ruské „ Gonets “ a „Signal“.
V současné době je dělení systémů MSS podle typů přenášených informací na radiotelefonní sítě (Inmarsat-A, -B a -M, AMSC, MSAT, Optus, AceS) a systémy přenosu dat (Inmarsat-C, Omnitracs, Euteltracs, Prodat) je zachován.
Ze všech systémů MSS patří nejvýkonnější orbitální konstelace do mezinárodního systému Inmarsat, který pokrývá čtyři oblasti - Atlantický východ (AOR-E), Atlantický západ (AOR-W), Indický (IOR) a Pacifik (POR). Každý z nich je obsluhován jednou operující kosmickou lodí a má 1-2 záložní satelity. Síť Inmarsat zajišťuje pokrytí téměř celého povrchu Země s výjimkou polárních oblastí.
Od roku 2006 ve světě funguje 9 mobilních satelitních služeb (MSS), které obsluhují asi 1 milion účastníků. Výnosy ze služeb v roce 2006 dosáhly 1,7 miliardy USD. [3]
Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) definuje budoucnost MSS jako satelitního segmentu systémů mobilních služeb třetí generace IMT-2000. Satelitní sítě mohou zajistit pokrytí oblastí služeb, kde není rozvoj pozemní sítě ekonomicky životaschopný, zejména ve vzdálených a venkovských oblastech, a vytvořit pro ně horkou rezervu. Strategie rozvoje MSS je založena na vytvoření tzv. Additional Ground Component (v USA - Ancillary Terrestrial Component (ATC) a v Evropě - Complementary Ground Component (CGC)) - jedná se o součást MSS, která zahrnuje pozemní stanice, které mají pevnou polohu a slouží ke zlepšení dostupnosti služeb sítě MSS v oblastech pokrytí, kde satelitní stanice nemohou poskytnout požadovanou kvalitu. Předplatitelská zařízení v oblasti pokrytí základnových stanic budou pracovat s pozemní sítí a když ji opustíte, přepnou na práci se satelitem pomocí stejného frekvenčního pásma přiděleného pro MSS. Systémy MSS si přitom musí zachovat funkčnost a poskytovat požadované služby bez ohledu na ATC. Počítá se také s tím, že satelitní komponenta IMT-2000 bude poskytovat přivaděče, hlavní sítě a pohotovostní režim v případě selhání nebo přetížení pozemní sítě. [3]