Politika appeasementu

Politika usmíření agresora  je politikou založenou na ústupcích a shovívavosti vůči agresorovi . Spočívá v urovnávání mezinárodních sporů uměle vyvolaných agresorským státem a řešení konfliktů odevzdáním se straně provádějící agresivní politiku, z pohledu autorů této doktríny, pozic a otázek nevýznamné.

Tento termín se nejčastěji používá k označení zahraniční politiky britské vlády vedené Nevillem Chamberlainem a také Baldwinem a MacDonaldem ve vztahu k nacistickému Německu a částečně fašistické Itálii v letech 1933-1939, což se nejzřetelněji projevilo v 1937-1939. Taková politika vedla ke konečné degradaci versailleského systému , Společnosti národů a systému kolektivní bezpečnosti , k radikální změně rovnováhy sil v Evropě, oslabení geopolitických pozic Velké Británie a Francie a posílení Německo.

Politická situace po první světové válce

Poté, co vyhráli první světovou válku , bývalí spojenci dohody Velká Británie, Francie a Itálie měli v Evropě volnou ruku. Geopolitický obraz Evropy vznikl především při podpisu Versailleské smlouvy v roce 1919. Smlouva uvalila na Německo přísná omezení, vedla k odmítnutí řady německých zemí, ekonomickému oslabení země, což způsobilo sociální a politické napětí uvnitř Německa, vznik myšlenek revanšismu a popularizaci radikálních politických stran.

Rakousko-Uhersko zaniklo, bylo rozděleno na několik relativně malých samostatných států.
V jedné ze zemí účastnících se dohody, Ruské říši , došlo během první světové války k revoluci a k ​​moci se dostali bolševici. Kapitalistické země považovaly bolševiky za ideologicky nepřátelské a nepovažovaly sovětské vedení za partnera při prosazování evropské politiky. Po uzavření separátního míru s Německem Rusko také ztratilo možnost podílet se na dělení vojenské kořisti.
V Itálii převládaly názory na nedostatečnou kompenzaci, kterou tato země dostává za účast na nepřátelských akcích na straně Dohody.

S výsledky Versailleské smlouvy tak byly nespokojeny tři z pěti předních evropských mocností. V Evropě mimo jiné vyvstalo mnoho konfliktních otázek mezi malými státy souvisejících se vzájemnými územními nároky, ekonomickými, politickými, sociálními a ideologickými rozdíly.

Předpoklady pro Appeasement

Západní státy (zejména Velká Británie a Francie ) před 2. světovou válkou přijaly „politiku appeasementu“ a počítaly s tím, že ústupky a kompromisy lze agresora zastavit. Velká Británie a Francie tedy zavíraly oči před agresí nacistů (obviňovaly je pouze slovy) a doufaly, že ambice fašismu budou uspokojeny na úkor slabších států (např. Rakouska a Československa). Také na přelomu let 1937-1938. v britských vládních kruzích se diskutovalo o otázce koloniální náhrady pro Německo v důsledku rozdělení majetku Belgie a Portugalska (návrat území odebraných podle Versailleské smlouvy byl v roce 1936 uznán Plymouthským výborem jako „nežádoucí“, a čelil odporu ze strany dominií-mandátorů), nicméně předpoklad poskytnout Velké Británii maximální koloniální ústupky na těchto územích a maximální ústupky v evropské politice Hitlerovi nevyhovoval a s tak pochybnými výhodami od projektu upustil.

Po podepsání Mnichovské dohody sovětská rozvědka hlásila, že Hitlerova politika appeasementu nefunguje a ústupky agresora jen pobídly [1] .

Důsledky

V březnu 1939 Německo okupuje Československo , mění Českou republiku na „Protektorát Čechy a Morava“ a Slovensko na jeho satelit, formálně samostatný stát. Poté si Hitler činí nároky na Polsko – nejprve na zajištění extrateritoriální pozemní cesty do Východního Pruska a poté na referendum o vlastnictví „polského koridoru“. Podle Hitlera se referenda měli zúčastnit lidé, kteří žili na tomto území v roce 1918. Poté, co Polsko poskytlo záruky jeho nezávislosti na Velké Británii a Francii, je jasné, že válka mezi Německem a těmito státy je velmi pravděpodobná.

Poznámky

  1. ↑ * Ruská rozvědka odtajnila dokumenty týkající se mnichovské dohody Archivní kopie ze dne 14. října 2018 na Wayback Machine // Izvestia , 29.09.2008
  Přejděte na položku Wikidata  V bibliografických katalozích