Nástupnické právo (z francouzského droit de suite [1] ), nebo v anglické verzi resale right je právo, kterým autor děl výtvarného umění (v tomto případě grafických děl, jako jsou: obrazy, známky, kresby, litografie, keramika, koberce, fotografie a sochy vytvořené osobně autorem a na které se vztahuje autorská práva) obdrží určité procento z částky za další prodej svého díla. Někdy je toto právo srovnáváno s licenčními poplatky nebo s některým z poddruhů mravních práv (z francouzského droits moraux [2] ), což není zcela přesné.
V mezinárodním právu se toto právo nazývá také „ právo účasti “ a je definováno jako právo, ve vztahu k původním uměleckým dílům a původním rukopisům spisovatelů a skladatelů, autora a po jeho smrti osoby nebo instituce oprávněné vnitrostátního práva požívají nezcizitelného práva podílet se na každém prodeji díla po prvním úlevu učiněném autorem díla [3] . Právo na další prodej je nezcizitelné, nelze se ho vzdát a vztahuje se na všechny úkony dalšího prodeje, pokud se nejedná o prodej mezi jednotlivci bez prostředníků.
Existence určité nerovnosti mezi tvůrci výtvarného umění a autory jiných druhů děl (spisovatelé, hudebníci, režiséři atd.) zakládala právo nástupnictví. Myšlenka práva na další prodej spočívá v tom, že autor může z každého dalšího prodeje (s výjimkou prvního nákupu) získat určitý finanční zisk.
Právo následovat je upraveno Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl , ale nestanoví povinnost zemí zavést toto právo do svých právních předpisů. Článek 14ter (2) Bernské úmluvy obsahuje pouze odkaz na reciprocitu: členské státy jsou povinny udělit právo na rozmnožování autorům ze třetích zemí pouze tehdy, pokud země autora sama právo na rozmnožování ve svých právních předpisech využívá ( „Ochrana . .. lze nárokovat v kterékoli zemi Unie pouze v případě, že to povolují právní předpisy země, ke které autor patří, a v rozsahu povoleném právem země, ve které je tato ochrana požadována ). Na druhé straně čl. 7 odst. 1 směrnice 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 ukládá členským státům povinnost udělit autorům ze třetích zemí právo sledovat pouze na základě reciprocity (tj. stejná práva pro státní příslušníky zemí – účastníků směrnice). Dualita těchto výkladů dává mnoho verzí pro výklad soudních rozhodnutí [4] .
Ve světě má jen menšina zemí ve svých zákonech zmínku o právu následovat a mezi nimi ještě méně zemí toto právo skutečně využívá.
Nesoulad právní povahy tohoto práva spočívá v tom, že má vlastnosti vlastnického práva . Nástupnické právo lze tedy nazvat právem sui generis – tedy právem, které má znaky vlastní pouze jemu.
Neexistuje přesný popis objektů, na které se vztahuje ochrana práva cestovat. Existují pouze kritéria, podle kterých můžeme přiřadit dílo k té či oné skupině. Níže jsou uvedeny příklady seskupování různých druhů děl, která lze považovat za původní díla autora:
1 . V případě jednoho díla, jako jsou obrazy, kresby a sochy, na kterých autor pracoval od samého počátku jejich vzniku a které:
2 . V případě víceslabičných děl, jako jsou grafická díla, fotografie, sochařská díla mnoha součástí a architektonická díla, která:
Nota Bene: u architektonických staveb a děl užitého umění je nutné rozdělit hodnotu prodejní ceny na základě znaleckého posudku na hodnotu uměleckou a hodnotu věcnou. Nástupnické právo by se mělo vztahovat pouze na umělecké ocenění hodnoty.
Právo následovat je upraveno těmito mezinárodními právními akty:
Právo následovat musí mít originalitu , určitou uměleckou a materiální hodnotu . Nástupnické právo obvykle trvá 70 let po smrti autora, jako v klasickém autorském právu (ve Spojeném království se toto právo vztahuje pouze na žijící autory).
Právo sledovat je spravováno několika způsoby:
Také v některých zemích může být v souladu s článkem 17e směrnice EU z 27. září 2001 poskytnuta prodleva 5 let, aby se zabránilo právním institucím v okamžitém uplatnění tohoto práva a aby se prodejcům v těchto zemích pomohlo přizpůsobit se tomuto inovace při zachování této ziskovosti.
Aby se transakce řídila právem průchodu určitého státu, musí se alespoň jedna ze stran nacházet ve státě, kde právo průchodu působí. Existuje několik testů, pomocí kterých můžete určit, který stát bude platit:
V souladu s ní každá smluvní strana úmluvy uděluje občanům jiných smluvních zemí alespoň stejná autorská práva, jako uděluje svým vlastním občanům. Jakákoli řízení týkající se děl, na která se vztahuje Úmluva, podléhají právním předpisům země, ve které jsou užívána.
Právo na další prodej se nevztahuje na další prodej do 3 let od data prvního prodeje a pokud je částka prodeje nižší než 10 000 eur (ve Francii článek L.122.8 Zákona o duševním vlastnictví [8] , v Itálii regulovaný legislativním nařízením č. 118 ze dne 13. února 2006 [9] )
Existuje několik typů výpočtu:
Směrnice EU 2001/84 ze dne 21. září 2001 poskytuje následující metody výpočtu:
| Cena produktu | Procento účtované při prodeji |
|---|---|
| od 0 do 50 000 € | čtyři % |
| od 50 000,01 do 200 000 € | 3 % |
| od 200 000,01 do 350 000 € | jeden % |
| od 350 000, 01 do 500 000 € | 0,5 % |
| přes 500 000 € | 0,25 % |
V žádném případě nesmí výše licenčního poplatku přesáhnout 12 500 €.
Výčet uměleckých děl není vyčerpávající, designové předměty mohou podle nizozemského ministerstva spravedlnosti spadat do různých kategorií předmětů v závislosti na definici okolností případu.
Spodní hranice je stanovena na 3000 eur. 3 roky po prvním nákupu platí výjimka z platnosti práva na následování. Povinnost platit licenční poplatky připadá na obchodníky zapojené do transakcí, nikoli na samotného prodejce. Nástupnické právo trvá tak dlouho jako doba trvání autorského práva. Obyvatelé země požívají stejných práv v oblasti práva cestovat jako občané.
Jak je uvedeno výše, ve Francii se právo na dodržování řídí článkem L.122.8 zákoníku o duševním vlastnictví. Stanovený podíl je stejný – 3 %. Je třeba poznamenat, že pouze takové rodiny jako Matisse a Picasso v současné době samostatně a přímo uplatňují právo následovat (od roku 1996). V ostatních případech to dělá společnost ADAGP, která vybírá autorské honoráře pouze na aukcích a převádí je na autory děl. Jinak se francouzská verze příliš neliší od volitelných předmětů směrnice.
Řídí se § 26 autorského zákona z roku 2006. Klasifikace předmětů není definována, zákon hovoří pouze o „originálech uměleckých děl včetně fotografií“: § 26 odst. 1. Spodní cenová hranice je 400 eur. Mechanismus, který plní funkci společnosti, která rozděluje licenční poplatky, se nazývá „Verwertungsgesellschaft Bild-Kunst“.
Dodatek o autorských právech z roku 2005 [10] zavedl do zákona o autorských právech nový článek 16b směrnice. Při přijímání zákona byli mnozí proti právu na přeprodej a snažili se toto právo co nejvíce omezit, což se promítlo i do textu nové novely.
Minimální cenový limit je 3000 eur. Právo není zcizeno, autor se nemůže předem vzdát práva následovat. Právo na další prodej se nevztahuje na další prodej, pokud prodávající zakoupil dílo od autora na dobu nepřesahující tři roky a je-li cena za další prodej nižší než 10 000 eur. Rovněž se požaduje, aby prodejci na trhu s uměním poskytli potřebné informace pro následný výkon práva sledovat autory díla.
Za:
Proti: