Ratici

Ratichi  ( bělorusky Ratsichy ) je agroměsto  v  okrese  Grodno v regionu Grodno v Bělorusku . Je součástí Zastupitelstva obce Podlabensky .

Původ názvu a historie: Existují 2 verze názvu agroměsta. První říká, že v dávných dobách tyto pozemky vlastnil jistý Ratich a jeho jménem šel název osady. Druhá verze říká, že název pochází ze slova „armáda“. Právě zde se shromáždila milice, která se připravovala na vojenská tažení proti křižákům. Nejnovější verze potvrzuje, že agroměsto v minulosti přežilo všechny války, nepřátelské invaze, požáry a zkoušky, které postihly „nemanské území“, jak Arkadij Smolich nazývá Ponemanye v „geografii Běloruska“, která byla napsána v roce 1915- 1920. Přesné datum založení osady není známo. Ale rektor chrámu na počest Proměnění Páně, g.p. Sopotský kněz Vasilij Tatarchuk ve svém bádání o dějinách pravoslaví v našich zemích tvrdí, že do poloviny 16. stol. většina Sopotska, včetně linie vesnic Loiki-Ratichi-Ginovichi-Rygalovka-Lipsk, byla osídlena pravoslavným obyvatelstvem, které bylo živeno pravoslavným duchovenstvem, což může naznačovat existenci vesnice. Ratici během tohoto období. Dochovaly se také informace, že v roce 1840 byly tyto pozemky uděleny generálporučíkovi kavalérie Alexeji Svechinovi. Na památku svého otce v roce 1848 jeho syn postavil chrám v Perstunu. Následně se chrám stal centrem náboženského života zemědělského města Ratichi.

Přidělení statutu agroměsta: Na základě čl. 11 zákona Běloruské republiky ze dne 5. května 1998 „O administrativně-územním členění a postupu při řešení otázek administrativně-územního uspořádání republiky. Běloruska“, Usnesení Rady ministrů Běloruské republiky ze dne 30. prosince 2008 N 2051 „O opatřeních k provádění v roce 2009 výnosu prezidenta Běloruské republiky ze dne 25. března 2005 N 150 „Grodno Okresní zastupitelstvo rozhodlo o přeměně: obce Ratichi Zastupitelstva obce Podlabensky okresu Grodno na agroměsto beze změny názvu osady.

Současný stav a počet obyvatel: V současné době jsou v osadě 3 ulice a 1 jízdní pruh: ulice Sadovaya, Novaya, Zelyonaya a Sodovy lane. Agroměsto je domovem 501 lidí (v době roku 2013). V souvislosti s rozvojem SPK Niva-2003 přicházejí do zemědělského města Ratichi mladí odborníci a mladí lidé se vracejí hledat práci a dlouhodobě bydlení. Většina obyvatel je zaměstnána v JZD Niva-2003, část obyvatel pracuje v místní škole a část v podniku Zelený svět. Velkou roli v rozvoji osady sehrálo a hraje místní JZD SPK „Niva-2003.“ Co se týče vyhlídek rozvoje zemědělského města Ratichi, ty souvisí s plánem rozvoje obce, opravy a terénní úpravy jsou V současné době probíhá. Co se týče památek, nejsou zde prakticky žádné, existují však svědectví místních obyvatel o hřbitově vojáků padlých v první světové válce.

Historie založení a rozvoje SPK "Niva-2003": Byla založena v roce 1951 a nesla název JZD "Red Fighter". Nejprve v něm bylo jen 54 lidí. Statek měl 84,4 ha půdy (z toho 58 ha orné půdy), 4 krávy, 8 koní, 8 prasat, 2 telata, 4 pluhy a 2 brány. V roce 1953 se JZD „Rudý bojovník“ sloučilo s JZD „33. výročí Velké říjnové revoluce“. Prvním předsedou JZD se stal Dmitrij Zakharovič Fomčenkov. Později bylo JZD přejmenováno na SKP "Niva - 2003".

Hřbitov vojáků, kteří padli v 1. světové válce (vzpomínka na Kuchinsky Myacheslav Petrovič):  Mecheslav Petrovič Kuchinsky prožil svých 80 let v Ratichi a pamatuje si, co většina jeho spoluobčanů prostě neví. Zde je však jeho příběh o tomto smutném místě: - Narodil jsem se v roce 1923, takže první světovou válku jsem samozřejmě nestihl. Tento hřbitov si ale pamatuji z dětství. Když jsem se učil ve škole (bylo to za Poláků), učitel nás několikrát vzal sem, na ruský hřbitov, vyprávěl nám o té válce. Pak tady byl vysoký kamenný plot, brána, uvnitř je vše úhledné, uprostřed je pomník, desky s nápisy, kříže... Jeden pomník, pamatuji si, byl samostatný - vidíte, byl pohřben velký důstojník . Poláci tu zařídili všechno – na hřbitovy byli odjakživa přísní. A zpočátku tady, říkali, to místo bylo hrozné. Řekli mi to rodiče, starší sousedé. V té válce Němci nacpali spoustu lidí jak do města, tak do pevností. Když boje skončily, sbírali mrtvé ještě mnoho dní a přiváželi je sem. Cabberi na koních vezli plné vozy. Většinou Rusové, ale i Němci. Vlastní pohřbili odděleně na vesnickém hřbitově a pro Rusy upravili několik hromadných hrobů na poli za vesnicí. I když to vůbec nebyly hroby: vždyť se ani nepohřbívaly do země, ale prostě na sebe v řadách, příčně, v obrovských hromadách jako hromádky navršily a pak seshora přikryly zeminou. Říkali, že ty kopce stály na poli dlouho, dokud to Poláci neudělali do pořádku a neudělali hřbitov, na který jsme jako kluci chodili. Začali ho ničit po Vlastenecké válce. Když začali v Grodnu přestavovat bydlení, vzpomněli si na ruský hřbitov. Stavebního materiálu nebylo dost, ale byl tam výborný kamenný plot. Pamatuji si, že jeho rozebrání trvalo dlouho a v zimě a v létě se do města vozilo kamení. Jo a brali i lidé z naší vesnice. Později, již u JZD, zde vše začalo zarůstat. Něco, vidíte, děti se rozprchly, kříže kamsi zmizely. Nyní je obecně nemožné zjistit ... Není vtipné říkat, že si ho nikdo nepamatuje tolik let. Již staří lidé téměř všichni zemřeli, a proto si nikdo nepamatuje ... Rusin Pavel Valerievich - učitel historie a společenských věd.