Řemeslná rada je orgánem řemeslné třídy , který vznikl nařízením města v roce 1785 s cílem chránit zájmy řemeslné třídy a „rozmnožovat řemeslné umění“.
V Moskvě se v roce 1699 v souladu s Chartou hlavního města Moskvy [1] objevila Cechovní rada řemesel .
V provinčních městech, osadách či městečkách , kde se z důvodu nedostatečného rozmístění řemesel nerozdělovali do dílen, ale tvořili řemeslnou třídu organizovanou na korporativním základě, složení řemeslnických rad podle zákona č . 1852 na zjednodušeném řemeslném zařízení, zahrnoval řemeslníka a jeho tovaryše volených celou řemeslnou třídou.
V 19. století v hlavních městech a Oděse , kde se na základě zvláštních pravidel utvářela správa řemeslnického panství [2] , se rady skládaly z volených předáků řemeslnického panství, členů a přísedících z nerezidentských řemeslníků v St. Petersburg a Moskva, a v Oděse - od nerezidentů buržoazní . Zahraniční řemeslné dílny v Petrohradě měly zvláštní řemeslnou radu skládající se z předsedy a členů těchto dílen (čl. 8, 13 a 27 přílohy k článku 661). Složení obecných řemeslnických rad zřízených v jiných městech, kde bylo dílenské zařízení, zahrnovalo řemeslného vedoucího a mistry dílen.
Řemeslnému vedoucímu, volenému předáky, spolu se dvěma zvolenými radními, zvolenými k tomu z každé dílny, zákon stanovil:
Při projednávání záležitostí souvisejících s řemesly v městské veřejné správě byl přizván řemeslník, který měl právo podávat podněty k potřebám a nedostatkům dílen (312 apod.).
Zákon odkázal na působnost obecné řemeslné rady:
Byla pověřena povinností starat se o zvelebování a šíření uměleckých řemesel. Musela oddělit řemesla a práci podle „rozdílu hodností“, podle „zvláštních obřadů každého řemesla“ a jimi vypracovaná pravidla předložit zemské vládě, která je předloží k uvážení nejvyšší státní moci . (články 289, 293 a 299).
Bylo také řečeno, že se svolením rady „může se každá dílna po rozmnožení řemesel a práce v ní rozdělit na tolik částí, na kolik se řemeslo rozdělit“ a vzniklé části lze znovu spojit, když "Roztříštěné plavidlo nebude mít dost práce na získávání potravy."
Obecná řemeslná rada se měla starat o to, aby se děti řemeslníků naučily nějakému řemeslu, a měla právo dát „naučit se dovednostem“ každému, kdo dosáhl věku 13 let, komu „nedali rodiče v těchto let“ (článek 324). Pro zmrzačené řemeslníky, jejich vdovy a sirotky byla obecná řemeslná rada poručníkem, který byl povinen se za ně přimlouvat ve věcech týkajících se jejich výživy, přístřeší a vazby na místo (článek 322). Učinila rovněž ochranná opatření ve vztahu k pozůstalosti po zemřelém řemeslníkovi (článek 321). Měla právo ukládat peněžité tresty za provinění řemeslníků proti zakládací listině řemesla, uvedené v Čl. 479-486 Charty průmyslu. Řešila spory mezi řemeslníky z různých dílen a mezi řemeslníky a outsidery. Rozhodnutí o stížnostech posledně jmenovaných pro špatnou práci, poškození věcí, nedoručení včas, klamání a podobná porušení byla povinná pouze pro řemeslníky (odst. 5 pozn. k článku 332).
Údaje na počátku 20. století, které měly na mysli komise pro organizaci a údržbu průmyslových podniků a pro dozor nad výrobou práce v nich, bylo zjištěno, že řemeslné rady až na zcela nepatrné výjimky ne plnili úkoly, které jim byly uloženy, a vedoucí řemesel a dílenští předáci se k výkonu svých povinností chovali krajně lhostejně . Ve skutečnosti nebyl žádný dohled nad prací učňů a učňů, nad jejich chováním, nad přístupem mistrů k nim. Studenti pracovali 12 až 14 hodin denně a často strádali fyzicky i psychicky pod jhem těžké situace. Nedostatek dozoru nad mistry, učni a učedníky byl podle vysvětlení petrohradských řemeslných mistrů a kramářských starších způsoben jednak malou obeznámeností řemeslníků (úředníky řemeslné správy nevyjímaje) s platnými legalizacemi dle řemeslné zařízení s nedostatečným rozvojem obecně vzdělanosti v řemeslném prostředí a z toho, že úředníci, kteří jsou sami mistry-mistry a zabývají se záležitostmi vlastních řemeslných dílen, nemohli bez újmy svých zájmů řádně řídit záležitosti řemeslnické společnosti. Ještě horší byl bezpochyby stav věcí v provinciích. Nebylo-li možné donutit osoby zvolené do řemeslných rad k aktivní práci pomocí trestních postihů (článek 1372 trestního zákoníku), byla otázka reorganizace dílenské struktury na nových firemních principech nastolena životem zvláště vytrvale. .