Čestné prohlášení je dokument vydaný biskupem duchovnímu , osvědčující platnost a správnost jeho svěcení s uvedením jeho stupně a jeho práv. Nazývá se také: kompilační dopis, kanonická listina, soubor bible, chráněná listina .
Vylepená listina je prastará instituce, i v Apoštolské církvi byly známy tzv. reprezentativní listiny ( Apoštolské kánony č. 12 a 33), bez nichž nemohl být nikdo z duchovních přijat do církevního společenství v jiném společenství, a zástupce listiny, které byly někdy vydávány laikům, měly hodnotu doporučujících dopisů ( 2. Korintským 3:1 ) nebo důkazů o příslušnosti k Církvi Kristově. Čtvrtý ekumenický koncil v roce 451 rozhodl o vydávání pokojných církevních listů (mírových dopisů) namísto reprezentativních, které byly určeny pouze osobám pochybným (pravidlo 11) a klerikům neznámým v místě jejich nového pobytu (pravidlo 13) .).
Zastupovací dopisy pro kleriky byly někdy nazývány „kanonickými“ nebo „správnými“, „Slovanský pilot“ je přímo nazývá (v interpretaci 33. apoštolského kánonu) „stanovené písmo“ nebo stanovená listina.
Ve 4.–5. století byly v afrických církvích duchovním vydávány dopisy s označením roku a dne svěcení („pro rozlišení mladších od starších“), což bylo zakotveno ve stém pravidle Kartágského koncilu . 6. kánon IV. ekumenického koncilu z roku 451 zakazoval svěcení bez uvedení místa (chrámu), ke kterému byl nově zasvěcený určen.
V ruské církvi , která přijala byzantskou praxi, se set dopis objevil velmi brzy, ale jejich vzorky se dochovaly až ze 16. století . Označují: jméno biskupa, pod kterým byl chráněnec vysvěcen, církev, do které byl jmenován, právo liturgie (sloužení liturgie ), právo plést a rozhodovat (tj. přijímat zpovědi ), zákaz svévolně se stěhovat do jiný kostel, rok (od stvoření světa ), měsíc a den zasvěcení. Při stejném obsahu vydaných dopisů byla jejich forma odlišná.
V patriarchální době (po roce 1589 ) byly ručně psané dopisy nahrazeny tištěnými, což vedlo ke sjednocení jejich formy. Zatímco patriarcha Joachim (1674-1690) vlastnoručně podepisoval listiny, za patriarchy Adriana (1690-1700) se v horní části listin začalo tisknout pouze jméno patriarchy. Listina byla opatřena oboustrannou červenou voskovou pečetí . Dopisy připravili patriarchální úředníci, také je opatřili pečetí, zapsali do knihy a poslali patriarchovi k předložení chráněnci. Se sadou dopisů se nový duchovní objevil již v chýši Tiun velícímu staršímu; zde mu po nových zápisech do knih dali novou paměť a vzali mu povinnosti a na jeho památku napsali, že není zakázáno mu sloužit. Při průchodu všemi těmito instancemi bylo nutné všude platit peníze: „ a ve všem, co bylo výše napsáno knězem a jáhnem, byla spousta byrokracie a ztráty se staly tím, že rubl byl 4 a více . .. “.
Zřízením Posvátného synodu v roce 1721 se podoba listiny nezměnila, i když v listinách duchovních ordinovaných v synodální oblasti (bývalá diecéze patriarchy) byl místo jména patriarchy uveden titul dostal Svatý řídící synod a místo patriarchální pečeť pečeť synodu s císařským erbem.
V roce 1738 byla stanovena nová forma čestného prohlášení (na tištěném listu s podpisem diecézního biskupa a jeho pečetí). V roce 1864 byly na návrh moskevského metropolity Filareta (Drozdova) a se svolením synody provedeny změny některých výrazů v kněžské listině.
V synodním období bylo čtení jmenovaného listu děkanem na setkání farníků považováno za akt uvedení nově jmenovaného kněze do správy jeho služby. Duchovní byli instruováni, aby si obsah dopisu zapamatovali a pravidelně si jej přečetli.
Rozhodnutím synody z 1. – 8. dubna 1897 byl stanoven postup pro vydávání svěcení osobám vysvěceným biskupem jiné diecéze: v tomto případě musel svěcení podepsat a vydat biskup. pověřený duchovním s povinným uvedením data svěcení a biskupa, který je provedl. Pro takový případ (a také v případě svěcení vikářským biskupem) byly provedeny změny v tištěné podobě nalepeného dopisu, jehož vzor byl zaslán na diecézi. Podle definice synodu bylo ve dnech 4. – 17. února 1898 svěcení osob nastupujících do služeb vojenského oddělení vykonáváno v místě dřívější služby (resp. bydliště) osoby, kde bylo osvědčení vydáno.