„Skleněný palác“ ( tur . Sırça Köşk ) je povídka tureckého spisovatele Sabahattina Aliho , napsaná v roce 1946 a zařazená do sbírky povídek „ Skleněný palác “. Jeden z nejostřejších společensko-politických a satirických příběhů spisovatele.
Tři povaleči bloudí po světě a chtějí se někde usadit a žít pro své potěšení, aniž by cokoli dělali. Nakonec přijdou do hlavního města země, kde žili pracovití lidé. Zde každý pracuje podle svých schopností a dostává ze „společného hrnce“ podle svých potřeb. Žili v této zemi „bez pánů a služebníků, přátelsky a pokojně, bez rozbrojů a hádek“ a všechny spory řešili lidé vybraní pro tyto účely z řad lidí.
Jeden ze tří přátel vymyslí plán, jak by mohli žít šťastně až do smrti. Přátelé se začnou procházet po městě a nejprve veřejně obdivovat vše, co vidí, a pak stejně veřejně vyjádřit překvapení, že v tak krásném městě není žádný skleněný palác a navíc místní ani nevědí, co to je. Říkají, že nezůstanou v tomto městě, kde není žádný skleněný palác, a že půjdou do jiného města, kde takový palác je. Obyvatelé města je prosí, aby zůstali a vyjádřili svou připravenost za případné výdaje na stavbu skleněného paláce, aby jejich země v ničem nezaostávala za ostatními.
Pod vedením tří přátel postaví obyvatelé palác. Přátelé se v něm okamžitě usadí a požadují zajištění ochrany pro palác a jídlo pro ni i pro sebe. Brzy se v paláci objevují další a další noví lidé, kteří si uvědomili, že se zde dá žít na cizí náklady, aniž by cokoli dělali. Formálně jsou však všichni něčím zaneprázdněni: někdo vede evidenci výrobků, někdo sleduje úklid v paláci, někdo je asistentem jednoho z výše uvedených... Lidé, kteří se dostali do paláce, už odsud nechtějí odejít a inspirovat zbývající obyvatele města o velikosti a nezbytnosti skleněného paláce.
V paláci je stále více lidí a pro měšťany je již těžké je všechny uživit. Obyvatelé města začnou brát jídlo násilím a ti, kteří se postaví na odpor, jsou uvrženi do kobky v paláci. Ti, kteří jsou nespokojení, jsou nuceni mlčet. "Lidé se nemohli zbavit jha, které si nasadili na vlastní krk."
Nakonec, když už měšťané nemají co dát, jsou nuceni přivést všechny zbývající ovce do paláce. Ale když viděli nespokojenost lidí, přátelé - nově nabytí vládci - se rozhodli "na znamení štědrosti" dát ovčí hlavy lidem. Lidé však zjišťují, že v hlavách ovcí, které jim byly dány, zbylo jen málo jedlého: jedné z nich už byl vyjmut mozek, druhé byl uříznut jazyk, třetí byly vytaženy oči... A pak někdo v hněvu a zoufalství hodí ovčí hlavu do paláce. Nečekaně pro všechny se ve skleněném paláci objeví obrovská proluka. A bylo jim řečeno, že palác je skvělý a nedobytný! Lidé začnou na palác házet jednu po druhé ovčími hlavami, ten se rozpadne a pohřbí své obyvatele pod ruinami.
Obyvatelé města se vracejí do svých dřívějších životů. O záležitostech země opět rozhodují lidé vybraní z lidu. Ale lidé si vzpomněli na lekci ze skleněného paláce a lidé začali říkat: „Podívejte, už nikdy nestavte skleněné paláce. A pokud se takový palác přesto postaví, nevěřte, že ho nelze rozbít. Ke zničení i toho nejmajestátnějšího z paláců stačí, když poletí pár hlav.