Podmíněný křest nebo křest pod podmínkou ( lat. baptismum conditionalis, baptismum sub conditione ) - křest v katolicismu [1] nad osobou, o jejíž předchozím křtu jsou pochybnosti - zda byl vykonán či nikoliv; při tomto posvátném obřadu je učiněna rezervace v pořadí: „Jsem pokřtěn (křtím), pokud nejsem pokřtěn.
Starověká církev takový vzorec neznala. Navíc podle pravidla 72 Kartágského koncilu je takový křest zakázán, podle tohoto pravidla nemluvňat, jejichž křest není přesně znám: „sluší se je bez jakýchkoli pochyb pokřtít“ [2] . V latinském Rituale Romanum z roku 1617 je však tato klauzule již obsažena [3] . Peter Mohyla v roce 1646 pomocí „Rituale Romanum“ při sestavování svého Trebniku do něj zahrnul vzorec podmíněného křtu a nazval jej „křest pod podmínkou“ [4] [5] .
Podle Kodexu kanonického práva je před provedením podmíněného křtu vyžadován seriózní průzkum problematiky křtu osoby. Pouze v případě, že takové šetření nerozptýlí pochybnosti, že ke skutečnému křtu došlo, je křest vykonán za podmínky [6] .