Høgnorsk ( Høgnoshk , norská Høgnorsk norská výslovnost: [ˈhø̂ːɡnɔʂk] [1] - „ vysoká norština “) je termín pro odrůdy nové norštiny (Nynorsk) , které představují rané verze landsmålu, odmítají změny provedené v pozdějších dobách a kazí ho do moderního Nynorska. Högnorsk má tendenci přijímat původní landsmålské reformy, které mimo jiné odstranily některá nevyslovitelná písmena etymologického původu, přičemž většinu landsmålské gramatiky zachovaly nedotčenou. Základem pro směřování „vysoké norštiny“ je touha zachovat novonorský spisovný jazyk jako nezávislý jazyk, oproštěný od silného vlivu bokmålu , kterým dnešní nová norština disponuje.
Profesor Thorleif Hannaas je často připočítán s vytvořením termínu "Högnorsk" v 1922 papíru [2] . Použil ji podobně jako horní němčinu (Hochdeutsch) s poukazem na to, že Ivar Osen (Aasen) , původce nynorského pravopisu, si na rozdíl od dialektů nynorského pravopisu zvláště cenil dialektů vysočiny středního a západního Norska . nížiny východního Norska, které Hannaas nazval Flatnor (plochá nora, jako „ Plattdeutsch “). Högnorsk, který vytvořil Ivar Aasen, používali klasičtí novoseverští autoři jako Osmunn Olafson Vinje , Arne Garborg , Olaf Nygård a Olaf Hauge.
Högnorsk hnutí vyrostlo z opozice vůči oficiální politice Samnorsk , mířil na vyrovnání rozdílů mezi Nynorsk a další hlavní paleta norského jazyka, Bokmål . Reformy za tímto účelem byly zavedeny v roce 1938 a 1959. Zpočátku se tyto reformy setkaly se značným odporem, ale nakonec standard získal široké přijetí. Högnorska je v současnosti podporována Svazem Yvese Osena (Aasen) a aktivisty za časopisem Målmannen , ale má relativně málo aktivních uživatelů. Nemá oficiální status [3] .