Cvetkova, Ljubov Semjonovna

Ljubov Semjonovna Cvetková
Datum narození 21. března 1929( 1929-03-21 )
Místo narození
Datum úmrtí 16. června 2016( 2016-06-16 ) (ve věku 87 let)
Místo smrti
Země
Místo výkonu práce
Alma mater
Akademický titul Doktor psychologie
Akademický titul Profesor
vědecký poradce A. V. Záporožec , A. R. Luria
Studenti T. V. Akhutina
Ocenění a ceny Bronzová medaile VDNKh Ctěný profesor Moskevské univerzity Cena M. V. Lomonosova

Tsvetkova, Ljubov Semjonovna ( 21. března 1929  - 15. června 2016 ) - sovětská a ruská psycholožka , specialistka v oboru neuropsychologie . Doktor psychologie (1970), profesor (1976) na katedře neuro- a patopsychologie Psychologické fakulty Moskevské státní univerzity . Ctěný profesor Moskevské státní univerzity (1999).

Životopis

Narozen 21. března 1929 v Moskvě v dělnické rodině, má bratra a dvě sestry. Otec - Semjon Ivanovič Cvetkov (1893-1947), z rolnické rodiny, dělník. Matka - Tsvetková Maria Rodionovna (1902-1994), z kupecké rodiny, žena v domácnosti. V roce 1947 absolvovala L. S. Cvetková Moskevskou ženskou střední školu č. 248, v roce 1948 nastoupila na psychologické oddělení filozofické fakulty Moskevské státní univerzity. M. V. Lomonosova a v roce 1953 pod vedením A. V. Záporožce obhájila diplom s vyznamenáním. Cvetková navázala na tradice svého učitele profesora A. R. Lurii a pod jeho vedením dokončila doktorandskou práci „Psychologická analýza obnovy řečových funkcí po lokálním poškození mozku“ (1962) a v roce 1966 jejich společnou monografii „Neuropsychologická Analýza řešení problémů“ byla zveřejněna. Během studia se Ts. od 3. ročníku podílela na práci vědecké studentské společnosti a dále působila v kroužcích „Metodika psychologie“ (vedoucí doc. V. Kravkov), „Dětská psychologie“ (vedoucí doc. Prof. A. V. Záporožec). Vysokoškolští spolužáci: L. Grekov, Yu. Karyakin, V. Davydov, N. Danilova, V. Zinchenko, L. Kobyshcha, Sh. Mamardashvili, N. Nepomnyashchaya, O. Ovchinnikova, I. Frolov a další. Od roku 1998 L. S. Cvetkova pracuje na částečný úvazek v Moskevském psychologickém a sociálním institutu jako vedoucí psychologie na Psychologické fakultě Moskevské státní univerzity. Oddělení klinické psychologie a vedoucí Centra pro intelektuální rozvoj dítěte.

Zabývala se studiem psychologických a neuropsychologických zákonitostí porušování vyšších mentálních funkcí u lokálních mozkových lézí, propojení mentálních procesů s mozkem (Tsvetková, 1990). V roce 1969 obhájil doktorskou disertační práci na téma „Restorativní vzdělávání v případě lokálních mozkových lézí“ a za tuto práci mu byl udělen titul laureáta Lomonosovovy ceny Moskevské státní univerzity za rok 1973. Rozvíjela vědecký základ pro obnovu duševních funkcí a restorativní edukaci, hledala metody pro jeho vědecké zdůvodnění a zkoumala také neuropsychologické a psychologické aspekty řízení procesu edukace pacientů. Přednášela na Moskevské státní univerzitě, na Defektologické fakultě Moskevské státní pedagogické univerzity a také na řadě zahraničních univerzit (Polsko, Finsko, Maďarsko, Belgie, východní Německo, Dánsko, Československo, Bulharsko, Mexiko) v oborech: „Neuropsychologie“, „Obnova vyšších mentálních funkcí u lokálních lézí mozku“ atd. Pod jejím vedením bylo obhájeno 25 dizertačních prací. Celkový počet vědeckých publikací je více než 220, z toho 16 monografií a učebnic vyšlo v zahraničí (Francie, Španělsko, USA, Německo, Finsko, Kuba aj.).

Má medaili čestného profesora Helsinské univerzity (Finsko). Zemřela 16. června 2016 po dlouhé nemoci.

Vědecká činnost

L. S. Tsvetková pokračovala v tradicích svého učitele - profesora A. R.  Lurii , studovala psychologické a neuropsychologické vzorce porušení vyšších mentálních funkcí v lokálních mozkových lézích, spojení mentálních procesů s mozkem. Rozvíjela vědecké základy pro obnovu duševních funkcí a restorativní edukaci, hledala metody pro její vědecké zdůvodnění a také zkoumala neuropsychologické a psychologické aspekty řízení procesu restorativní edukace pacientů.

Vědecké příspěvky

L. S. Tsvetková rozšířila a prohloubila chápání fenoménu afázie, významně obohatila databázi klinických pozorování a podrobně popsala její projevy. Výzkumník ukázal, že u afázie jsou dezorganizované jak senzomotorické, tak jazykové aspekty řeči a měření osobní a sociální aktivity. Navíc v prvním případě jsou projevy afázie nalézány komplexně, ovlivňující celou mentální sféru subjektu (senzoricko-motorická a lexikálně-sémantická úroveň), ve druhém případě změny ovlivňují vnější (oslovující jiného) a vnitřní (sebe oslovování) aspekt komunikační funkce, narušující ji. Autor zdůrazňuje, že při výše uvedených projevech afázie má subjekt značné potíže v procesech generování a porozumění řeči. [1] Je však třeba poznamenat, že na rozdíl od rozšířené úvahy o afázii jako defektním jevu jej teoretický pohled L. S. Tsvetkové na patologický význam afázie redukuje na spontánní kompenzaci porušení:

„ Je-li normální řeč holistickým integračním aktem mozku a jeho funkčního systému jako nejvyšší formy integrace, pak je možná i afázie integrujícím, ale novým patologickým celkem, utvářeným na základě kompenzačních mechanismů. [2]

A dál:

„... není-li afázie vadou, ale kompenzací, pak se ve svých specifických podobách projevuje na všech úrovních organizace řeči “ [2]

Takovéto řešení, jako pokročilé, umožnilo dosáhnout významného pokroku v klinické praxi [3] :

„Časté jsou případy, kdy je v odborné literatuře (i v pedagogické praxi) rozbor a vývoj metodiky restorativní edukace v případě porušení určité funkce nahrazen obecným plánem výuky pacientů. Tyto metody mohou v nejlepším případě odpovědět pouze na otázku: „Co má pacient v každém daném případě dělat?“ – ale na otázku: „Jak může pacient dosáhnout požadovaného efektu?“ – Metody nám známé z literatury v r. většina případů neodpovídá. Pocházejí zpravidla z vnějšího příznaku, nikoli z přírody a mechanismu. [ 4]

Zvláštní zmínku si zaslouží příspěvek L. S. Tsvetkové (spolu se studenty a kolegy) k rozvoji principů restorativní výchovy (podmínečné dělení - psychofyziologické, psychologické a psychologicko-pedagogické). Tyto principy (například psychofyziologické):

„…zavedeno do široké praxe a ukázalo se, že je účinné. » [4]

  1. princip kvalifikace vady. Poškození různých částí mozku může vést k porušení stejné duševní funkce, nicméně mechanismy porušení budou pokaždé jiné a budou záviset na tématu mozkové léze;
  2. ... použití intaktních analyzačních systémů (aferentací) jako podpory při učení;
  3. ... vytváření nových funkčních systémů, které do práce zahrnují další vazby na základě nových aferentací, které se dříve přímo nepodílely na správě dotčené funkce. Zahrnutí dalších odkazů přebuduje nový funkční systém;
  4. ... s přihlédnutím k přítomnosti různých úrovní organizace funkčního systému, na kterém lze dotčenou funkci implementovat;
  5. ... mentální funkce, jak při utváření, tak při jejich realizaci, jsou v úzké interakci. Řeč je v interakci se všemi duševními procesy. Zohlednění této situace a spoléhání se na zachované mentální funkce, které jsou v interakci s obětí, je také důležitým principem restorativní výchovy;
  6. princip ovládání. Tento princip, zavedený P.K.Anokhinem, N.A.Bernshteinem a A.R.Luriou, vychází z pozice, že pouze neustálý tok zpětnovazební signalizace zajišťuje sloučení prováděné akce s původním záměrem a včasnou nápravu chyb. Odtud je zřejmé použití řady prostředků (magnetofon, zrcadlo, pokyny učitele o úspěšnosti úkolu atd.). [čtyři]

Hlavní publikace

Ocenění a tituly

Poznámky

  1. ↑ Cvetkova, Ljubov Semjonovna. "Úvod do neuropsychologie a restorativního učení." (2007).
  2. ↑ 1 2 Tsvetkova L.S. Afasiologie: moderní problémy a způsoby jejich řešení. — M.: MPSI, 2011.
  3. ↑ Šipková Karine Maratovna, Cvetkov Andrej Vladimirovič, Semenovič Anna Vladimirovna, Sergienko Alexej Anatoljevič a Selyavko Leonid Evgenievich. "Neuropsychologie: éra L. S. Tsvetkové" Lékařská psychologie v Rusku, no. 3, 2017, str. jeden.
  4. ↑ 1 2 3 Tsvetkova, Ljubov Semjonovna. Neuropsychologická rehabilitace pacientů . [Ed. dům Ros. akad. Vzdělání (RAO)], 2004..

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  V bibliografických katalozích