Franz Wilhelm Ziegler ( německy : Franz Ziegler ; 3. února 1803 , Warhau – 1. října 1876 , Berlín ) byl německý politik a spisovatel.
Byl právníkem, poté vrchním purkmistrem v Braniborsku an der Havel .
V roce 1848 byl poslancem frankfurtského parlamentu, kde patřil ke středu levice. Po uzavření parlamentu byl souzen za velezradu a odpykal si několik let vězení v pevnosti Magdeburg ; později se zabýval především literární činností, psal romány, básně a publicistické brožury, hájil zájmy demokracie.
V roce 1865 byl zvolen do pruského zemského sněmu, kde zůstal až do své smrti, v roce 1867 do říšského sněmu Severoněmeckého spolku, v letech 1871 a 1874 do německého říšského sněmu. Tam i zde patřil k Pokrokové straně, v jejíchž řadách zaujímal místo na levém, demokratickém křídle; nicméně v roce 1866, po válce s Rakouskem, odhlasoval odškodnění .
Těšil se velkému osobnímu respektu i v řadách soupeřů .
Jeho povídky (nejznámější „Saat und Ernte“) a cestopisné eseje, které se nepovznášejí nad úroveň průměrnosti, byly kdysi čteny a roztroušeny v několika vydáních; shromážděno v Gesammelte Novellen und Briefe aus Italien (Berlín, 1872). Z publicistických prací měly cenu: „Wie ist dem Handwerkerstande zu helfen“ (Berlín, 1850) a „Zur socialen Reform des preussischen Abgabenwesens“ (Berlín, 1850). Jeho politické projevy vyšly pod názvem: „Gesammelte Reden“ (2. vyd., Berlín, 1882). Viz K. Janike, Der Volksmann Fr. Z." (Glogau, 1895).