„Československý jazyk“ ( česky jazyk československý , slovenský jazyk česko-slovenský ) je sociolingvistický termín používaný v ústavě a úředních dokumentech Československa za první republiky (1920–1938) [1] za účelem vymezení úředního jazyka státu . která vyhlásila svou nezávislost jako republika dvou konstitučních národů, Čechů a Slováků .
29. února 1920 přijalo Národní shromáždění Ústavu Československa . Téhož dne přijal i balíček ústavních zákonů , včetně „Jazykového zákona“ ( Český jazykový zákon ) č. 122/1920 Sb. z. a n. Tento zákon na základě § 129 Ústavního statutu Československé republiky [ 2 ] stanovil zásady pro úpravu jazykových otázek. Zejména § 1 tohoto zákona stanovil následující:
Československo je úředním jazykem republiky
Původní text (česky)[ zobrazitskrýt] Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republikyV praxi v mezinárodních dokumentech s účastí Československa sehrála roli tohoto úředního jazyka čeština . Mezitím v tuzemsku ústava z roku 1920 a zákony na ní založené umožňovaly oficiální používání jiných jazyků za předpokladu, že jimi mluvilo alespoň 20 % obyvatel příslušných oblastí.
Ústava z roku 1920 byla oficiálně nahrazena ústavou z 9. května 1948 , ze které (stejně jako z pozdějších ústav Československa) vypadl pojem úředního či státního jazyka.
Pojem "československý jazyk" se začal používat v době národního a kulturního obrození Československa. Významnou roli v rozvoji národního hnutí na Slovensku následně sehrál „Spolek pro jazyk a literaturu československý“, založený v roce 1829 studenty luteránského lycea v Bratislavě (nazývaného též československé či československé).
V roce 1836 vyjádřil jeden z aktivistů slovenského národně osvobozeneckého hnutí Ľudovít Štúr v dopise známému českému historikovi Františku Palackému své úvahy o vytvoření jednotného československého jazyka . Stuhr si stěžoval, že čeština, kterou mluví protestantské obyvatelstvo Horních Uher , se stává pro běžné Slováky naprosto nesrozumitelnou, a navrhl, že by mohl být vytvořen jednotný jazyk na základě dobrovolné asimilace některých specificky slovenských jazykových forem ze strany Čechů. Slováci určitých slov, která se stala specifickou pouze pro Čechy.
V první polovině 20. století se však v rámci konceptu tzv. čechoslovakismu výrazně změnil výklad pojmu československý jazyk. Radikální představitelé tohoto pojetí postavili češtinu (jak se do té doby stala) za jedinou spisovnou normu a snížili postavení slovenštiny na úroveň jednoho z českých dialektů, podobně jako moravského jazyka . Pojem čechoslovakismus , v němž byli Češi , Slováci a Moravané prohlášeni za jeden národ s jednotným jazykem, byl částečně vysvětlován potřebou ospravedlnit existenci Československa jako národního státu tváří v tvář vnějšímu světu (a zejména Německo), z důvodu nedostatečné statistické převahy titulárních národů ve vztahu k tehdejšímu německému obyvatelstvu ČSR.