Hypotéza vrstveného zpracování informací je hypotéza, podle níž uložení informace v dlouhodobé paměti závisí na tom, jak byla tato informace zpracována. Navrhli jej F. Craik a R. Lockhart v roce 1972 [1] . Podle této hypotézy je vnímaná informace podrobena řadě analytických postupů, počínaje povrchovou senzorickou analýzou a poté složitější ( hlubokou ) sémantickou [1] .
Předpokládá se, že podněty každé modality procházejí následujícími úrovněmi zpracování:
V souladu s teorií úrovňového zpracování informací je paměť vedlejším produktem zpracování informací, zachování jejích stop přímo závisí na úrovni zpracování informací.
Subjekty byly vizuálně prezentovány slovy a vyzvány k zodpovězení tří otázek, které vyžadovaly různé úrovně zpracování informací.
Po zodpovězení těchto otázek byl subjektům předložen seznam slov, z nichž polovina byla nová a polovina se s nimi setkala v experimentu, a byli požádáni, aby řekli, se kterými slovy se v experimentu setkali. Ukázalo se, že čím hlubší byla úroveň zpracování textu, tím efektivnější bylo jeho další vyvolávání. [2]
Experiment používal techniku podobnou té, kterou používali Tulving a Craik. Účastníci byli požádáni, aby odpověděli na 4 otázky:
Stejně jako v předchozím experimentu se ukázalo, že úroveň zpracování ovlivňuje efektivitu reprodukce. Slova, která měla být hodnocena ve vztahu k nim samým, byla testovanými nejlépe reprodukována. [3]
Podle této hypotézy vyplývá efekt získaný Tulvingem a Craikem ze skutečnosti, že zpracování informací na sémantické úrovni vyžaduje více času než na nižších úrovních zpracování.
Následné experimenty byly upraveny tak, že další úrovně zpracování vyžadovaly více času. Subjekt tedy musel nejen odpovědět na otázku velkými nebo malými písmeny napsanými ve slově, ale také spočítat počet samohlásek ve slově. Nebylo prokázáno, že by prodloužení doby zpracování zlepšilo uchování.
Další problém teorie úrovňového zpracování informací souvisí se skutečností, že zpracování informací osobou na různých úrovních neprobíhá postupně, ale současně. [2]
V experimentech Morrise, Bransforda a Frankse potřebují subjekty učinit sémantický (toto slovo lze vložit do věty ... ?) nebo fonematický (toto slovo se rýmuje se slovem ... ?) o prezentovaném slovu. Poté se kontrolovalo, jak si subjekty zapamatovaly prezentovaná slova. Byly použity dvě ověřovací metody: standardní (subjektu byl předložen seznam slov, ve kterých měl rozpoznat slova uvedená dříve) a fonologická (subjekt byl předložen seznam, ve kterém měl vybrat slova, která se rýmovala se slovy představeno dříve). Ukázalo se, že standardní test si lépe vybaví slova zpracovaná na sémantické úrovni, zatímco fonologický test si vybaví slova zpracovaná na fonologické úrovni. Efektivita reprodukce informace tedy nezávisí ani tak na úrovni zpracování, ale na tom, zda způsob reprodukce odpovídá způsobu zpracování. [čtyři]